Voyeur

Tinto se tu pustil částečně do umění a ještě Brassovsky analyzuje vztah otce a syna. Byl by to velký počin, kdyby se to povedlo. Ono to ale zase dopadlo Tintovsky. Kunda, olizování prstů, věčné téma žárlivosti a promiskuity, krátké drsné soulože, Postaveno za každých okolností, byť smrt je na jazyku. Někdy mě napadá: Když umřel S. Kubrick, ten toho po sobě zanechal. Nebo náš Kachyňa. Trápí ta myšlenka někdy pana Brasse? Vopravdu ne! (03.01.2012)

Tak takhle to chodí v Itálii. Tinto Brass je opravdu šílenej dědek. Věřím, že natáčení s ním musí být hrozná věc. Těžko to hodnotit. Nemyslím si, že je to vyloženě špatné a možná, že kdyby se ubralo trochu hardcorovějších scén, tak je to i širší veřejností bráno jako kvalitní thriller. Ovšem potom by to samozřejmě přišlo o své výsostné postavení v žánru. Párkrát jsem se i zasmál. Asi si budu muset pustit ještě nějakého Tinta, abych pochopil jestli je to jen úchylárna, nebo v tom mám hledat něco navíc. (06.12.2018)

Když na začátku začal výt saxofon a hezká dívka se začala svlékat, jako bych hned věděl, o co ve Voyeurovi půjde. A také jsme se nespletl. Pěkně natočená erotika, která ale dojela na hloupý scénář a postavy, u kterých je vám naprosto jedno, jak dopadnou. Jo a ještě jedna věc: Nejsem povrchní člověk, co soudí podle vzhledu, ale.. Ty ženy se opravdu mohly.. však vy víte co:) (10.11.2009)

Proslulý Tinto Brass oslovuje své diváky především takovými fláky, jako je Salon Kitty nebo Caligula. Pokud se rozhodne věnovat románu Alberta Moravii, vznikne téměř moralita. Protože Moravia, to je vysoké, ale Brass zase nízké. Nicméně pokud máte v sobě kouska citu v těle a smysl pro humor, tak se spokojeně prosmějete nad všemi těmi těmi lascivními výstřihy a zadečky sličných Italek, které rozhodně nejsou cudné jako panenka Maria. A v knihovně pak najdete cosi, co se honosí tímto popisem: "Rozsáhlá psychologická novela sleduje problémy pětatřicetiletého profesora literatury, zatíženého oidipovským komplexem." (Voyeur aneb Muž, který se dívá) (29.10.2016)

Varování: Komentář nevhodno čísti před sledováním... Dialog: "Vyprávějte mi o svém otci." "Má obrovský penis, který mu stále stojí. Bože, mám z něj takový strach," ve Voyeurovi nezazní. Kdyby se však objevil psychoanalytik se zálibou v hypnóze, jistě by se nám něčeho podobného dostalo. Takhle musí freudovskou povahu tohoto softporna odhalit sám divák. Přístup, který lze jen pochválit. Chování hlavního hrdiny budiž mu vodítkem. Neschopnost Doda jednat bez myšlenky na penis jeho otce (nejlepší scéna tohto ranku je příprava jídla - rytmické šlehání evokuje Dodovi kopulační pohyby a dovádí ho k šílenství), neustálé zobrazování toho olbřímího údu, omílání jeho schopností, splývání postavy matky a manželky, šok ze sexuality rodičů, všechno ukazuje příslušným směrem... Dodo snad nakonec dospěje. Soudím tak z obdivu k jeho vlastnímu ztopořenému penisu a náznaku síly s jakou si v závěru bere svou ženu. Musím sebekriticky přiznat, že takto zvolený interpretační rámec nepostihuje celý možný význam díla. Věřím však, že alespoň vyvrací pocity, že jde pouze o bezobsažnou "pěkně natočenou erotiku" či "nic zajímavého, jen obyčejný sex" nebo "lehký upgrade nosiče pizzy". Netřeba se dále vozit po nevnímavosti diváků. Omlouvá ji skutečnost, že rozum často zatmívá jak vzrušení z nahých žen, tak znechucení vulgární lascivitou a Brass nemá ve zvyku ani jedním šetřit. Žel i já sleduji jeho filmy částečně z "nízkých", tělesných důvodů. Tudíž mě potěšilo, že některé odhalené dámy oplývaly dostatkem přitažlivosti. Krásu těl spojil režisér s krásou architektonicky vytříbených interiérů, což lze považovat za jeho typický trademark. Obvyklou brassovinu vnímám i v zrcadlech umístěných nad postelí (kdo normální by tam dal zrcadlo, že), jež mu umožňují nahlížet na týž akt hned dvakrát, dále ve výrazně svisle symetrických záběrech a samozřejmě všudypřítomné erotiky, u které rád zdůrazním, že docela solidně odráží vztah aktérů k sexualitě, a to i po formální stránce. Žel, i přes leckterá pozitiva se mi Voyeur příliš nepříblížil. Je mi cizí jeho fraškovitost, byť možná související s výsměchem upjatosti, potlačování sexuality či možná i samotné psychoanalýze, která by mohla spoutávat lidskou sexualitu do sady zákonů. Ale to asi není důvod proč dávám ***. Nedokážu jej přesně pojmenovat, jde o určitý druh znechucení, jehož důvod snad sídlí v hlubokém podvědomí. Zase ten Freud! Ale možná mi jen tenhle film i přes chytrost tématu připadá lehce připitomělý. (12.12.2010)