Fair Play

Doping v športe, ale celkove napravovanie jedálneho lístka mladým športovcom zo strany lekárov, masérov, diétnych poradcov aj astrológov a liečiteľov a výživových poradcov len utvrdzujú, že nacizmus vôbec nezmizol. Nezmizol za nacizmu, nezmizol za boľševickej despocie (respektíve boľševického kapitalizmu), ako ukazuje film a nemizne ani dnes, čo zase potrvdzujú publikované anabolické česko-slovenské dopingové aféry po roku 1989. "Dobre mienené Rady" trénerov a chemikov by sa totiž počúvať mali, nie? Nezriedka ide o výživové príkazy v záujme dobrého výsledku. Na možný rozvrat organizmu po skončení kariéry, pretekov, turnaja sa nemyslí. A vôbec pritom nemusí ísť o zakázané látky. Stačí striktne určiť skladbu jedálnička a zdravie športovca určené na roky dopredu. Film ukazuje celú tú šialenosť poukázaním na štruktúru zodpovedných: od tajomných eštébácko laboratórnych celebrít, ktoré testovací anabolický program zadajú, dajú si od športovca podpísať jeho dobrovoľný súhlas s chemickým zasieraním organizmu, cez následných, strane prispôsobených lekárov - kontrolujúcich a vyhodnocujúcich úspešnosť dopingu, cez kolegyňu - bežkyňu - spoludopujúcu dievčinu. Významnú úlohu zohráva priposraný tréner a matka. A ak si niekto myslí, že ide iba o obraz zvráteného režimu: má pravdu. Akurát, že ten režim tu s jemnými modifikáciami (v podobe preskupenia priorít niekoľkých ľudských práv, uvoľnenia slobody prejavu a cestovania a čiastočne podnikania) existuje naďalej. (18.11.2014)

Na rozdíl od hlavní hrdinky, film občas kolena dává hodně vysoko. A nedošlapuje úplně přesně tam, jak by měl. Hlavně svojí občasnou zkratkovitostí ve vývoji vztahu Anny a Tomáše (seznámení v tramvaji?) sráží účinek hned několika navazujících scén, čímž si zbytečně nabourává dobře vystavěnou dramaturgickou linku, ve které jde hlavně o osobní dramata a morální dilemata. Ty naštěstí fungují v ostatních rovinách (trenér, matka). Ano, bude se to mnohokrát zmiňovat, ten mučednický piedestal, který režisérka staví každou chvíli někomu jinému, je chvílemi až moc schematický. Ale naštěstí síla tkví v hereckých výkonech. Barešův estébák, Malého klubový doktor a především samotná Judit Bárdos přináší po dlouhé době ze Slovenska zajímavý herecký půvab. Aňa se snaží, ale je až moc mladou maminkou v roli, kterou si na režisérce vydupali v Negativu, namísto zamýšlené Ivany Chýlkové. Každopádně je to příjemné překvapení, už jenom proto, že se film chce vyrovnat s nedávnou minulostí a nebojí se vlastní cesty. (06.03.2014)

SPOILERY: Škoda, že to Andrea Sedláčková paradoxně svým postavám ulehčuje. Ani ne tak na rovině tělesnosti, která patří k silným stránkám filmu, protože schopnost Fair Play proklouznout do fyzické intimity a být nepříjemným zážitkem překračuje tuzemské zvyklosti. "Lehký" je film na morální rovině, když zobrazuje selhání postav, které buď nevědí, že selhávají (Anna), selhávají proto, že je k tomu nutí dobré úmysly a odpor k systému (matka). Fair Play z určitého úhlu pohledu může působit jako řetěz vytváření alibi pro to, co by mohlo v jiném kontextu provokativně být "chorobnou rodičovskou ctižádostí". Film není ani tak o dopingu v socialistickém sportu jako spíš o (z mého pohledu) méně pravděpodobném scénáři, kdy anabolika slouží jako zoufalý pokus tupé mašinérii normalizace uniknout. Je sice pěkné, že kolegyně Martina řekne Anně "tak to neber, když je to zakázaný", jenže tohle dilema Anna nakonec nemusí vůbec řešit. Vlastně pak není o kom pochybovat, protože i matka to dělá čistě in bona fide a nakonec symbolicky "zaplatí". Fair Play je tak příjemně stravitelným soft dramatem, které je nesporně poutavě a přehledně odvyprávěné, šikovně nasnímané, ale také nadmíru popisné a významově jednoznačné (fakt se musí matka po sugestivním výslechu v Bartolomějské ještě poblít mezi popelnice? To režisérka tak málo věří účinku té scény?). Je to další z filmů, kde malý člověk morálně triumfuje nad mašinérií moci, zatímco selhání probíhají ve druhém plánu a vlastně jen slouží ke zvýraznění fair play postoje protagonistky. Myslím, že to značně podvazuje působivost a dosah výpovědi. [60%] P. S. Přiznám se, že jsem si v mysli vytvořil vlastní film, kde by slavný osud socialistického bloku na olympiádě v LA byl pro hrdinku až kunderovsky krutým žertem. Asi je to tím, že mě láká fatalistická vize nedávné minulosti, v níž postavy jejich malé lži a kompromisy skutečně doženou. (05.03.2014)

Vzhledem k faktu, že jsem jako mládě závodně vrhala koulemi, chybělo jen málo a také jsem třeba mohla klást otázky typu: "Trenére, proč si musím holit vousy? Trenére, proč mi tam, co bych měla mít kozy, rostou chlupy? Trenére, proč jsem svému příteli při objímání zlámala osm žeber? Trenére, co se mi to v klíně vyrazilo za pytlík? Trenére, proč se líbím jen teploušům a heterosexuál by o mě neopřel ani zahnojené vidle?" Naštěstí jsem kromě sportovního disponovala i výtvarným nadáním, které jsem zvolila za svou profesní dráhu. Takže mám na zdech místo medailí kresby, nejsem slavná a mám holou řiť - ale nechlupatou! "Fair play" mi způsobilo mírné dilema: téma je pro mě zajímavé, sledovat atletické tréninky a soustředění bylo příjemně nostalgické, nicméně jsem čekala trochu větší drama a dojení emocí. Taky mám z polistopadové filmové tvorby dojem, že republika před Plyšákem byla plná utlačovaných protirežimních bojovníků, připravených při první příležitosti utéct za kopečky. Vždyť většina občanů byla mlčky spokojená či smířená. Jasně, zdrhlo odsud hodně lidí a převážně těch velmi schopných... byli však zcela adekvátně nahrazeni intelektuály a pracanty ze slovenských cigánských osad, no ne? Na závěr si dovolím drobné rýpnutí do Judit Bárdos v hlavní roli: krásná holka, ale její postava rozhodně nepřipomíná vrcholovou atletku, tím méně sprinterku na steroidech. Tak co s tím? Tři je málo, čtyři moc... ta čtvrtá se holt do cíle nedostane o bradavky. 69% (03.01.2016)

Ročně v našich končinách vzniknou dva až tři filmy, které jsou opravdu dobré (hlavně v porovnání se zbytkem domácí produkce). Fair Play je jedním z nich. Silný příběh o bezmoci v dobách socialismu, o zastrašování, vydírání a manipulaci skrze nekompromisní režim, tu byl zpracován u mnohokrát, ale nikdy v souvislosti se sportovní tematikou. Režie je velmi přesná a čistá, nechybí smysl pro detail a propracované dialogy. Pochvalu si zaslouží i Judit Bárdos v hlavní roli talentované sportovkyně, Aňa Geislerová jako její maminka a Roman Luknár v roli přísného trenéra. Spokojenost. (11.07.2014)