Das Bett
The Bed
Réžia:
Oskar ReifScenár:
Oskar ReifKamera:
Igor LutherHudba:
Václav VondráčekHrajú:
Michal Przebinda, Stanislava Jachnická, Sylva Langová, Jana Yngland Hrušková, Věra Kalendová, Jana Drbohlavová, Jan Pilař, Bohuslav Ličman (viac)Obsahy(1)
Říká se velmi nepřesně: Žijeme na tomto světě a jsme jenom lidé... To ale není pravda. Žijeme totiž minimálně ve dvou světech: ve světě mužů a ve světě žen: a nejsme jenom lidé, ale jsme jenom muži a jsme jenom ženy. I když... Existují dnes ještě vůbec muži? S Lubošem Urnou - čtyřicetiletým hlavním hrdinou filmu - se seznamujeme v okamžiku, kdy umírá a tedy tento svět opouští. Bezprostřední důvod jeho smrti je banální a tragikomický současně, stejně jako situace, ve které se tak stane. Dokonce by se mohlo říci, že Lubošův konec je podobný většině událostí v jeho životě. Od útlého mládí až po dospělý věk. Kdo je vlastně Luboš Urna? S jistou mírou nadsázky je možno říci, že jde o určitý charakteristický typ příslušníka mužského pokolení konce dvacátého století. V jistém slova smyslu je možno Luboše označit za předobraz či určitý prototyp velice pravděpodobného mužského živočišného druhu ve třetím tisíciletí. Luboš je, stručně řečeno, reprezentant ne vlastní vinou degenerujícího biologického druhu - mužů, které zcela ovlivnil, pohltil a si podmanil plíživě agresivní svět žen.
Luboš se přitom nikterak nevymyká z průměru. Je učitelem, má rodinu, dvě děti, ale také značně vyvinutou citlivost a obrazotvornost, či přímo fantazii. Dalším charakteristickým rysem jeho života je skutečnost, že žije převážně ve světě žen.
Porodila ho žena, vyrůstá mezi ženami, dospívá mezi ženami, oženil se ženou a zplodil s ní dvě děti - samozřejmě ženy, mezi ženami pracuje, mezi ženami nakonec umírá... Mužů bylo v Lubošově životě vždy poskrovnu. Ve srovnání se ženami působili jen jako pouhé stíny, epizodisti velkých slov, prázdných gest a zanedbatelných činů. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (136)
"Podle hlasu jste asi poznali, že jsem muž. A já si říkám, jestli právě to nebyla jediná vyjímečnost mého života." Luboš vyrůstá i žije mezi ženami. Jeho svět je plný snahy o pochopení role muže a ženy. Film Oskara Reifa je zcela jistě stále ve vlivu nové české vlny a nepopiratelně se snaží navázat na skutečný umělecký český film, který se v porevolučních rocích takřka vypařil. Já osobně si i myslím, že velkou inspirací byla i jedna z prvotin Jean-Pierra Jeuneta "Delikatesy", které vytváří podobnou předměstskou (pavlačovou) atmosféru a zcela jistě se zabývá sociální sférou a životy této části průměrné společnosti, která je tak příznačná pro konec minulého století. Reif ovšem jde do hloubky, otevírá řadu témat, řeší feminismus, dnešní úlohu muže, v jisté symbolice zaměňuje sílů -ismů. Vizuálně dokázal kameraman Jan Luther namíchat zvláštní směsku nádherných černobílých obrazů, které si troufám říct v soudobém českém filmu nebylo vidět. I architekt a výprava se vyznamenali, zvláštní směska kubistických prvků, art deka či pokleslé estetiky dělá s tohohle film skutečně unikát. Pátou hvězdičku si nechám možná po dalším shlédnutí. ()
No feministky si museli nad tímto filmem alespoň částečně mnout ruce, stejně jako zamindrákovaní hošani, kterým doma vládne sukně (že v tom srabu nejsou sami). Nicméně ošizen nezůstal ani český divák, kterému Oskar Reif nabídl do tehdejší doby vskutku netradiční černobílou podívanou na české poměry. Já sice nebudu patřit ke skupině těch, jež jeho dílo považují za nezapomenutelnou podívanou, ale lhal bych, kdybych neřekl, že i já se u některých momentů nezasmál. Podobně laděné filmy sice moc často nevyhledávám, ale tvůrčí genialita, solidní atmosféra a některé úsměvné hlášky určitě za pozornost stojí. Tento film však není pro každého. 60% ()
Dějiny poválečného Československa genderovou optikou. Film jiný i za cenu vlastní schizofrenie. Navenek feministický, v jádru šovinistický, útočný i omluvný, v němž se mužský divák najde stejně snadno, jako ztratí. Díky Lutherově kameře bezpochyby vizuální vrchol polistopadové kinematografie. Zatím nepřekonaný. 75% Zajímavé komentáře: Flipper, Pražák ()
Absurdní fantaskní bizár, ve kterém se hlavní hrdina Luboš ocitá ve světě žen a kde hledá svoje místo. Nevím, jak to více popsat, jenom bych hýřil samými superlativy. Postel je nejoriginálnějším porevolučním snímkem, jaký u nás byl natočen. Prakticky je neznámý, přitom je tak zručně a chytře vymyšlený, že to bere dech. Produkoval ho Václav Marhoul a je to tam znát. Nic podobného jsem v československé kinematografii nezaznamenal a už ani nezaznamenám, poněvadž v dnešní době by film nemohl projít, ženská emancipace by ho určitě zarazila a přitom o to ani tak nejde, Luboš se jen snaží být pořádným chlapem :D. Třeba scénka s cigánkou, která mu ho vykouří a on ji zadusí svým spermatem a pak je souzen za vraždu, kde ho soudí jen samé ženy. To prostě nevymyslíš, masakr!! Anebo když zjistí, že Bůh je žena :D :D. ORIGINÁL!!! Těch scén je tam snad celá stovka a obrazivosti se meze nekladou! Oskar Reif natočil svůj autorský snímek s takovým umem a potenciálem (námět, scénář, hudební dramaturgie a režie), bohužel Postel je jeho výtvor poslední. Už před ním dal o sobě vědět krátkým filmem Pumelice lesní moudrosti, kde dal prostor divadlu Sklep a to je taky sakra palba! Teď už točí jen dokumenty 13. komnaty a celovečerní snímek je v nedohlednu. Tomuto filmu prospívají i neokoukané tváře a černobílý negativ, nasnímaný širokoúhlým formátem kameramana Igora Luthera. Ze známějších hereček se mě moc líbila Stanislava Jachnická, známá především jako dabérka, hrající Lubošovu ženu a prvorepubliková herečka Sylva Langová, která zahrála jeho babičku (a to naprosto dokonale!) a byl to její první filmový návrat do Česka od roku 1947. Musím pochválit i perfektní zvuk a hudbu, která je vybraná z díla Georgese Bizeta a Antonína Dvořáka. Natáčelo se hodně v Jaroměři a Josefově a každý návštěvník festivalu Brutal Assault to musí určitě hned poznat :). A to jsem na začátku komentáře avizoval, že bych hýřil jen superlativy a je to tady. Musel jsem to všechno napsat, protože něco takového v naší zemi nemá, ale opravdu nemá obdoby. A to logo filmu i filmový plakát je geniální!! Mám už jen na to poslední tři slova a to jsou - KULT JAKO PRASE!!! ()
"Kdo nedá svojí staré alespoň dvakrát týdně pořádnou rychtu, tak u mě není chlap. Ono se sice říká, že nemáš jít přímo na xicht, ale to já neuznávám. I když je fakt, že ji nechám sundat si alespoň brejle..." Snové sekvence, symbolismus, filosofování a opravdu dobrý černo - absurdno- vulgární humor. Jojo, tohle je přesně to, co bych nazval experimentálním filmem. Scéna z fotbalové tribuny u nás na vesnici ze dne na dne totálně zkultovatěla, takže tuhletu pětiminutovou hlášku uslyšíte vyřvávat štamgasty v každé místní hospodě. P.S. Plakát je skutečně povedený. ()
Galéria (21)
Fotka © Barrandov Biografia
Zaujímavosti (8)
- Grafik Michal Cihlář získal ocenění za nejlepší plakát roku 1999 (byl to jeho první a současně poslední filmový plakát). (charlosina)
- Jako sedmý film československé historie byl tento film v roce 1998 nominován do prestižní sekce na MFF v Cannes. (charlosina)
- Na MFF v Seatlu získala Postel zvláštní cenu poroty. (charlosina)
Reklama