Minulosť

Jestliže předchozí celosvětově proslavené strhující drama Asghara Farhadiho Rozchod Nadera a Simin popisuje nesnesitelnou těžkost až nemožnost rozpadu manželství v totalitou svázané současné íránské společnosti, jeho nový film Minulost naopak popisuje nesnesitelnou lehkost jeho rozpadu v dnešní Evropě. Hodnotí se tak míra svobody - minulá zpráva kriticky hovořila o nedostatku svobody, ta současná hovoří opět kriticky o jejím nadbytku. Íránská totalita a extrémně liberální Evropa představují možná dva extrémy, jestliže v první realitě se z manželského svazku téměř nedá vycouvat a je míněn na vždy (jak tomu bylo v dávném kdysi i v našich končinách), v realitě druhé se vztahy volně prochází a bez ohledu na děti a dopady na okolí (i možná morální dilemata) se střídají partneři bez jakéhokoliv pocitu újmy. Jako by se dnes mohlo všechno, jako by činy neměly své budoucí následky, jako by neexistovalo nic dlouhodobějšího. Tím, jak se zrychlil pracovní život, zrychlilo se i subjektivní vnímání času, vlastní život se žije jakoby pohledem skrze sklo. Nepřemýšlíme o něm, nerozumíme mu, nemáme čas se zastavit a řešit ho. Jen se díváme a neslyšíme. Pohledy skrze sklo. Příhodná metafora i efektní formální prvek... (14.08.2014)

Drama, co roste a kolísá s každou další minutou. Zároveň moje první setkání s íránským režisérem Asgharem Farhadim. No a musím říct, že s těmi postavami to nebylo vůbec jednoduché. Stejně tak, jako se samotnou délkou. Když se ale oko kamery zaměřilo na poslední moment tohoto filmu, ukápla mi slza, což jsem vůbec nečekal. (12.02.2015)

Bezvadně vystavěné vztahové drama, kde nebylo až tolik nervy drásajících momentů, dokonce by se dalo říct, že celý ten spletitý lidský uzel různých nedorozumění celkem volně plynul, ale já chytla hned na první zážeh a nepustila ho až do konce, který jsem sledovala téměř v hypnotickém zanícení. Samirova záda musí mít vzadu propálené dvě díry jak jsem ho svýma očima otáčela, aby se vrátil. Ano, to je ten, který měl být šťastný, ale z mnoha důvodů to nešlo a Marie, ta silně nevyrovnaná žena mu to rozhodně neulehčovala. Sama měla dost starostí nejen se sebou a svými pocity, ale i s dcerou Luci, která v sobě nosila velmi těžké břímě s kterým se nakonec dokázala svěřit pouze Ahmedovi, jedinému fungujícímu prostředníkovi mezi dcerou a matkou. Každá z těch čtyř ústředních postav měla nějakou bolest na srdci a v pozadí celého tohoto lidského dramatu byla možná jen jedna osoba, která o tom zjevně vůbec nevěděla a jak už tady někdo píše, celý ten smutný propletenec byl důsledkem minulých rozhodnutí. Asghara Farahadiho neznám, ale po tomhle filmu se to budu snažit určitě napravit. Já vlastně nevidím důvod, proč nedat pětihvězdu. (06.02.2014)

Moc hezky a přehledně rozprostíraná až nakonec rozprostřená síť mezilidských vztahů. Obdivuhodně napsaný scénář, jehož postupně odhalované motivy zhušťují atmosféru a otevírají stále větší prostor k herectví. Tíha postav se postupně proměňuje a je to nakonec Samir, jehož účinkování v příběhu je klíčové. Bérénice Bejo sice strašně ječela, ale záleží na vkusu (a nastavení hlasitosti v sále), a ten já pro ní rozhodně mám. Loňský vítězný Rozchod Nadera a Simin jsem odložil na neurčito, ale tvorbu Asghara Farhadido je nutné do budoucna sledovat. Jeden z vrcholů letošního Cinema Mundi, 2014. (04.03.2014)

Výborné vztahové drama o čtyřech hlavních postavách a o důsledcích minulých rozhodnutí. Rozchod Nadera a Simin byl pro středoevropského diváka v lecčems zajímavější a exotičtější, Le Passé o tuhle nadstavbu přichází - zdejší postavy se chovají typicky "evropsky". Ovšem o to lehčí je se do nich vcítit a chápat, jaké útrapy a morální nejistoty asi právě prožívají. (24.10.2013)