V hlave

Radost ze smutku. Radost z animace. Radost z objevování nového světa. Postupné poznávání pravidel Rileyina vnitřního vesmíru (nejsdílnější je film v tomto směru ještě před úvodními titulky), zábavného tím, jak vypadá a k čemu všemu svou odkazuje (psychoanalytické metafory typu továrny na sny, moderní výtvarné umění, disneyovky z 50. let) je nenásilně zakomponováno do dobrodružného příběhu o vznikajícím přátelství. Legrační pády, napínavé akční scény, vtípky s „údržbáři“ mysli nebo blbnutí s Bing Bongem – který sice představuje "jarjarbinksovsky" otravnou postavu, ale tvůrci si to uvědomují – nejsou samoúčelné a pomáhají v zevrubnějším poznání Riley (všimněte si, nakolik je její identita určována hraním z podstaty velmi akčního a kontaktního ledního hokeje, který rozhodně nepředstavuje tradiční zábavu dívek z amerických filmů). Bavíme se tak paralelně dynamikou vztahů mezi postavami, tím, co se děje i tím, jak to celé funguje. Dění „uvnitř“ má přitom přímý vliv na dění „venku“ a vztahová i dějová linie jsou tak zdvojeny, takže je stále čemu věnovat pozornost a nehrozí, že by filmu spadnul řetěz. Své opodstatnění má skutečnost, že ani jeden z paralelně běžících příběhů nenabízí tradičního padoucha. Řešení dívčiny vnitřní emocionální krize netkví v překonání/odstranění překážky, ale v jejím akceptování za součást vlastní osobnosti (totéž v dospělé verzi jsme nedávno viděli v Divočině). Málokterý americký, natož americký animovaný film, si kdy dovolil takto zpochybnit materialisticky orientovanou ideologii individuálního štěstí a tvrdit, že bychom si měli vážit i negativních emocí (nikdy nevíte, kdy vám zlost proměněná v letlampu může zachránit život). Pocit štěstí zde oproti většině feel-good žánrovek není cílem a řešením, ale pouze prostředkem k nalezení vnitřního klidu. Ten přitom nevyplývá výhradně z vlastních rozhodnutí jednotlivce. Jak si Riley uvědomí díky vzpomínce na hokejovou prohru následovanou utěšováním rodičů a povzbuzováním kamarádů, radost a smutek nejlépe spolupracují tehdy, máme-li se komu svěřit. Jak si ve skutečném životě často uvědomíme až zpětně, mnohem později než Riley, štěstí jsou ti druzí (a peklo též, ale o tom v nějakém jiném filmu). Díky tomu nová pixarovka promlouvá ke všem generacím, aniž by byla na okamžik návodná a okatě nás poučovala, jak správně žít. Přesto nedokážu odhadnout, nakolik si film tematizující (a velmi nápaditě vizualizující) nostalgii za dětstvím, užijí děti. Pro mne zatím jeden z nejsilnějších letošních filmových zážitků. Ano, byl jsem dojat. V tomto případě to ale nevnímám jako své podlehnutí citové manipulaci, nýbrž jako důkaz toho, že film bezchybně fungoval na všech úrovních a dovedl mne přesně do toho emocionálního rozpoložení, o něž tvůrci usilovali. 85% (26.07.2015)

Milý animák, Pixar po dlouhé době při tvorbě opravdu použil mozkové centrum. Konec mě i docela dojal. Mimochodem, nám třicátníkům může film trochu připomenout geniální seriál Byl jednou jeden život, jak poznamenal kamarád, se kterým jsem se na film díval. Akorát ty projevy emocí jsou hodně ovlivněné dnešním pohledem na výchovu. Když tatínkův hněv zastrčí do zdířek klíče pro odpal nejsilnějších zbraní, v reálu se to projeví slovy "jdi do svého pokoje", no teda, tomu jako říkají hněv? (28.12.2015)

Dyť to děti nemůžou absolutně pobrat, tohle v kině vyhrávaj spíš jejich rodiče! Aneb kdy PIXAR konečně natočí erotickou fantasy, sakra? A ten "oscarovej" nášup emocí (doslova i na plátně) k tomu? Panejo. Bejt v tom sále sám, bulim několikrát na plný koule - takhle jsem jenom stydlivě popotahoval... Putovní veselosmutná story sice nic moc, celkovej dojem z filmu ale nakonec díky cvičení se srdíčkem hlásí plnou palbu. (01.08.2015)

Rozhodně jeden z nejsmutnějších animáků jaký jsem kdy viděl. Špatné nálady, nešťastných rozhodnutí nebo smutných příběhů je zde více, než bych čekal a tak trochu to krade ten pozitivní pocit z filmu. Na druhou stranu to pánové ze studia Pixar zvládli skvěle a dali snímku něco více než jen bezduchou zábavu. Absence výrazného hlavního hrdiny také prospěla a s klidem můžu říct, že V hlavě rozhodně nezklamalo a přináší svěží originalitu, nápaditost i emoce. /80%/ (Kino) (27.07.2015)

Okolní nadšení bohužel nesdílím. Inside Out se nedá upřít boží ústřední námět, z kterého mohlo vzniknout něco opravdu výjimečného a ambiciózního. Nedá se mu upřít také hravost a kreativita, kdy se v průběhu příběhu vždy objeví nějaký dílčí zajímavý vizuální nápad, gag, whatever (přepínání do jiných hlav). Ale to pojivo kolem, přestože funguje, je naprosto tuctové, obyčejné, předvídatelné. (18.10.2015)