Sedem zhavranelých bratov

Mám jedinou výtku a to je jazyk. Sedmero krkavců je česko-slovenská produkce, ke které kvůli stylu, prostředí a hudbě lépe sedne slovenština, na druhou stranu si myslím, že například Zuzana Bydžovská jako čarodejnice, je ve svém rodném jazyce ještě lepší. Škoda, že nemůže být, aby čeští herci mluvili česky a slovenští slovensky. Naštěstí Martha Issová většinu své role mlčela (hrála šarády) a byla úplně skvostná. ■ Zdejších 74% je málo. (05.12.2015)

O čem se veřejně mlčí, o tom se pokoutně šeptá. Proti sobě tady stojí dobro a zlo, mlčení a slova. Mlčení může znamenat snahu něco pohřbít, je součástí vykoupení, mlčí se tam, kde slova nejsou třeba a mlčí se ve chvíli, kdy žádná slova nestačí. Druhým zásadním motivem jsou slova, zejména síla lži. Stejně jako nejde vrátit vyřčené slovo, stejně jako se mlčením nic nepohřbí, tak i ze sebeabsurdnější pomluvy vždycky něco ulpí. Ponaučení se z toho nenásilně sypou, jako peří z duchny natřásané Perinbabou, prakticky od úvodních titulků a já jen doufám, že se aspoň někteří rodiče, jejichž dítko dělá psí kusy od rána do večera, chytnou za nos, že je to důsledek jejich pedagogického selhání. Máme tady dávné tajemství, kouzla, snahu nějaké zlé babice (dokonale odporná Sabina Remundová) dosadit na trůn vlastního potomka místo řádného následníka (popravdě, je to jen do extrému dohnaný přirozený přírodní boj o zdroje, takže démonizování tady není úplně na místě), záhadnou postavu, která není úplně tím, čím se zdála být, odhodlanou a naprosto věrohodnou hlavní hrdinku, citlivého nevzhledného, a přesto velmi sympatického, hlavního (slovo hrdina se tady použít nedá a jiné mě nenapadá) a pak ňoumu, který vypadá, že je zlý a že on bude hlavním záporákem, aby se po chvíli ukázalo, že to je jen nezralý rozmazlený blbeček. Abych nezapomněla, taky tu máme ústředních sedmero krkavců, kteří i v podobě ptáků jsou Bohdance plnokrevnými sourozenci se vším, co k tomu patří, ať už je to láska a péče (stavění hnízda, přivedení pomoci, když potřebuje, nekompromisní zastání při pálení čarodějnic), nebo škodolibé sourozenecké pošťuchování (dokonalá trefa na obvaz, ukradení romanticky oprašovaného kvítku od milého). Bohdanka jim sourozeneckou lásku se vším všudy víc než bohatě oplácí, krom velké ústřední oběti i cestou se zraněným krkavcem, což jí nebrání po sourozencích házet boty, když se na ně rozzlobí. Modernizace pohádce prospěla, sice to setřelo pohádkově historizující nátěr, na druhou stranu se tím zvýšila srozumitelnost pro cílovou skupinu, kterou rozhodně nejsou malé děti. Pohádka, kde každá postava má svůj uvěřitelný motiv, kde se postavy vyvíjejí, kde jsou láska, nenávist, strach, vtip, závist a odvaha předvedeny v uvěřitelných podobách, je důstojným soupeřem (či raději souputníkem) klasickým pohádkám, s nimiž jsme vyrůstali. Děsí mě jenom jedno. Setkala jsem se s názorem, že to je feministická pohádka, kde není žádná dějotvorná mužská postava. Co na to říct? Je to pohádka o holce, která vysvobozuje bratry. Muži, kteří se tu vyskytují, nejsou žádná ořezávátka - pekař, který se ženou čelí veřejnému mínění při záhadném zmizení sedmi dětí, panovník, - otec, který bez váhání zachraňuje dítě před padajícím kamenem, hendikepovaný chlapík, který na sobě zapracuje a je oporou své ženě. Nejsou hlavními postavami, a proč by měli být? Nebylo těch naprosto pasivních osvobozených princezen už dost? A není na světě kopřiv víc, než kdy bylo draků? Pěkně to paní Němcová napsala. (15.06.2015)

Kým sa film tvári ako slovenská rozprávka, je fajn. Pekná príroda i dedina, atmosféra, mystika... Akonáhle sa príbeh presunie do hradu, je z toho „užvanená“ česká rozprávka s akože vtipnými postavičkami, ktorá nudí. Až som mal pocit, že PRINC BAJAJA dostal novú konkurenciu v otravnosti. Alice Nellis je ako rozprávačka príbehu neschopná a fakty, ktoré divák už dávno vie, zbytočne dookola vysvetľuje jednotlivým postavám. Flashbacky odkrývajúce „nečakané“ tajomstvo vyslovene urážajú divákovu inteligenciu (ona fakt neporodila mačku?!). LÁSKA NA VLÁSKU i OREST Z RODU ČARODEJNÍKOV sú určite lepšou voľbou... (09.01.2016)

Alice Nellis z nějakého (mně neznámého) důvodu režíruje klasickou POHÁDKU, na které je - krom pěkných záběrů shora - špatně snad úplně všechno. Issová je mizerná, Remundová dělá filmovým záporákům maximálně tak ostudu, innogy-Příkazký působí jako děcko a Neužil ml. je tu naprosto zbytečný. Jo, a proč je polovina krkavců tmavá, to jsem taky nepochopila. Že by snaha vyhnout se nařčením z rasismu? Zkrátka naprosto zoufalý remake, který nesahá předchozí (lehce ujeté? experimentální?) verzi ani po kotníky. Nulové emoce, nulové napětí, zato čeština alá 21. století a maximální otravnost. Závěrečnou scénu z třiadevadesátého mám v paměti doteď, a to jsem ji neviděla přes 10 let. Tady? Pche. I ty 2* jsou vlastně moc. (26.11.2016)

Nebýt překotného úvodu, kde se vypravěčův monolog (musí?) vlézt ještě do úvodních titulků, bylo by to bez hlavních pochybností. Zvlášť zajímavé jsou úvahy o pravdě/vyprávění a subjektivních pohledech těch, kteří jsou jejich tvůrci, Alice Nellis nám tak předkládá i poněkud teoretické zamyšlení o určitých zákonitostech snímku. V pohádce zajímavé a od režisérky rozhodně osvěžující úkrok stranou. 70%. (30.11.2015)