Orfeus

Podobenstvo o smrti a nesmrteľnosti, za svoj námet si Jean Cocteau zvolil starodávnu legendu o Orfeovi. Príbeh je posunutý do súčasnosti a podsúva množstvo otázok, je však natočený zručne a jednoducho, využíva sa zrozumiteľnosť a tajomné sekvencie vyvolávajú divákovu pozornosť. Jean Marais a jeho herecké polohy sú príjemným osviežením. (14.08.2021)

Až Vám přejde chuť rozjímat nad svými trampotami, můžete meditovat o podnětném vztahu Jeana Cocteaua a Jeana Maraise (třeba v rámci formule Jean na druhou, nebo o smrti, která s námi chvíli pobývala, potom odešla, ale zajisté zase přijde. A když nic z toho, pak alespoň to tom, jak si moderní filmovou hudbu představuje Georges Auric. Samozřejmě nejzajímavější je potkat svou smrt a žít s ní, i když (nebo přestože) "vyžaduje absolutní disciplínu". Ale kdo by po ní netoužil (po disciplíně), kolik až bylo na světě utopií, které ji také vyžadovaly. Kdybych se díval pečlivěji (tak jako Cocteau), možná bych ji (smrt) také spatřil; možná jsem ji spatřil, možná s ní žiji. A také možná je to úplně jinak, živí a mrtví se trochu pomuchlují a pak si jdou svou cestou... Viděl jsem novou vyčištěnou a upravenou kopii, doporučuji. (29.09.2015)

Nemám rád filmy, pro jejiž pochopení potřebujete vysokou školu. Cocteau míchá dohromady teorie, které byly v jeho době populární - Junga (moderní výklad archetypálního příběhu, Freuda (dva základní pudy), Husserla (vědecky luštíme kódy a zapomínáme na přirozený svět), Heideggera (existenciály)... Spíše jde o zprávu o uměleckém poválečném kvasu, než o skutečný film. Naštěstí zůstalo Cocteauvo originální filmové vidění a María Casares je smrtelně krásná. Ovšem pohádková čistota Krásky a zvířete je fuč. A mimochodem, Juliette Greco je mizerná herečka. (16.04.2011)

Tohle není styl snímků, který by měl dostal Surrealismus mám rád, líbí se mi, jaké jsou tady použité efekt, ale celé mi to přišlo takové nějaké... asi moc umělecké, nebo já neví. Příliš jsem si snímek neužíval. Ne, že bych ho snad protrpěl, ale prostě mě nijak moc nebavil. Je ale vidět, že Cocteau věděl, co a jak chce natočit. (17.10.2014)

Očakávania, ktoré som mal na základe anotácie, že ide o výborný surrealistický film, očakávania od režiséra, ktorého diela sa vraj vyznačujú svojráznou poetikou i očakávania od hereckých predstaviteľov samotný film príliš nenaplnil. Niežeby bol zlý, to vôbec nie, skôr mierne nevýrazný a pomerne ľahko po čase zapadajúci do kategórie príjemných, vcelku pozerateľných filmíkov, no bez výraznejšieho citového, či intelektového zasiahnutia. Svojrázna adaptácia známeho mýtu starého Grécka je uvedená už názvom filmu. V úvodných minútach je zrejme pre neznalých stručne vyrozprávaný nešťastný príbeh hráča na harfu a jeho ženy Euridiky. Dej sa vzápätí presúva do parížskej umeleckej kaviarne konca 40. rokov 20. storočia, kde sa stretávajú mladí básnici. A začína mierne snový, z podsvetia do živého sveta a naopak plynúci dej popretkávaný obrazovými ozvláštneniami (niektoré scény z podsvetia sú nasnímané na negatíve), dejovými surreálnymi zvratmi a zaujímavými hereckými výkonmi. Nech sa nikto na mňa nehnevá, ale vážne braný surrealizmus považujem za odumretú vetvu umenia. (13.10.2004)