Ex Machina

Otestujte svou lidskost! Ava si s vámi chce jen popovídat... Komorní sci-fi nebylo nikdy epičtější. V naprosté většině žánrově spřízněných snímků se pracuje s oblíbeným dramaturgickým archetypem tzv. hry kočky s myší. Ne tak v tomto případě. Zde totiž máme tři hlodavce ve smrtícím labyrintu lží, kteří celou dobu potajnu zjišťují, jaký z nich má ve skutečnosti mnohem raději smetanu než sýr. Masky nasadit! (17.05.2015)

Ajajaj. Kohorta zdejších umaštěných paniců uzřela latinský nápis a jako obvykle okamžitě přepla na yntelechtuální mód, aby za pomoci své sofistikované percepce a kolosální kognitivity heuristicky evaluovala a megabrutálně nadhodnotila nudný, povrchní a bezduchý exkrement, připomínající nepovedenou povídku čtyřletého Asimova předtím, než si vyculau z pauce zákony lobotiky. Obzvláště vypečená je pak jedna z místních zajímavostí k filmu, cituji, než to ten šulínek a neznaboh, co ji spáchal nebo ten neznaboh a šulínek, co mu ji schválil, redigují: „Ex Machina je literární termín, který se v češtině ustálil pod svým doslovným překladem "bůh ze stroje". Jo!!! Opravdu hustý a nadaný latiník, který by zajisté neměl nejmenší problém objednat si v Bibione piazzu bez ančoviček! Já tímto v češtině ustaluji „iacta est“. No nic, „kosy jsou vrženy“ a pojďme k dílu samotnému. To pojednává o tom, je-li roboděvka natolik uměle inteligentní, že feluje z opravdové lásky, nebo je k tomu jen nucena nekompromisním algoritmem procedury „Vykuř!“, logicky volané z nadřazené aplikace „Ukaž kozy“. Pokud k tomu ještě nekontextově vykucháme pár klišovitých blábolů z všemožných scifáren, zasadíme do „chladné“ architektury ještě „chladnějšího“ sajbrbaráku, kde se všichni tváří děsně vážně, vypadá to tuze moudře a jako mávnutím kouzelného Tvajlajtu tu máme tu „nejkůlovější“ pohádku pro náctileté downy jak vyšitou, která je stejným dílem nudná jako blbá. A tak za pozornost stojí jen opravdu znepokojivá kreace Oskara Izáka v roli jeblého vědce. Ten se mimo jiné pozná i tak, že když už je někdo technologicky schopen zkonstruovat kompletně humanoidní robošlápotu se vším všudy, tedy i s robokozami a robokundou, obsluhovanou algoritmem „Orgasmus“, místo aby si uplácal nějakou pořádnou mrdnu, schová si do skříně Joko Ono. Úchyl jeden. (16.05.2015)

Příjemné. U snímků, které tematizují cestování časem, umělou inteligenci a podobné ze své podstaty (stále ještě) konstruktivistické náměty, jsem se naučil nebýt příliš přísný. Ex Machina v tomto ohledu naráží na limity tvůrčí představivosti. Pro mě dostatečně neuvažují nad tím, zda by inteligentní mysl, v tomto případě vzniknuvší ze sumy na internetu obsaženého a hlavně vyhledávaného obsahu, mohla vůbec ještě být lidskou. Bavilo by mě, kdyby tuto rovinu snímek více problematizoval. Kdyby skrze myšlení o umělé inteligenci dekonstruoval rámce lidského jednání na tak základní úrovni, jako je každodenní jednání, samotná forma komunikace, genderové a společenské role, způsoby myšlení nebo třeba podstata tužeb a přání. Proč by například umělá inteligence měla být schopna komunikovat na úrovni srozumitelné člověku? Z čeho plyne genderová příslušnost bezpohlavního stroje? A proč by měl takový stroj toužit >spoiler: opustit vězení výzkumné laboratoře?< Podobné věci byly v lepším případě jen naznačeny a to takovým tím neférovým způsobem, kdy významně povytahuji obočím, ale nic konkrétního neřeknu. Škoda. ___ Dějištěm snímku byl jeden velký architektonický skvost. Šlo o ideální demonstraci lidského rozkvětu. Sexuální napětí, které celý film provázelo, na mě fungovalo úžasně a to hlavně díky kameře a hereckému výkonu Alicii Vikander - nejvíc okouzlujícímu androidovi všech dob. Největší chybou je tedy slabší logická konstrukce jak co do zmíněného uchopení tématu AI (rozhodně slabší, než se film tváří), tak co do konstrukce dějové linie. Není zkrátka obhajitelné, že by v podobném zařízení >spoiler: bylo tak snadné obejít ochranné mechanismy a převzít kontrolu. A to tam ten Bill Gates měl na obranu jenom činky? (29.04.2015)

Alex Garland napsal dva z mých nejmilejších filmových scénářů (28 dní poté a Sunshine), takže jsem se proklatě těšila, až pod jeho taktovkou uvidím Domhnalla Gleesona a možná i Oscara Isaaca brečet. Nakonec jsem to byla já, kdo brečel, a byly to hořké slzy. Některé jeho charakteristické postupy tam vidím, například vím, že mu není cizí podvratné zavádění určitého žánru jako by naoko, aby se ve výsledku film zvrtl v něco jiného (a je to můj jeho oblíbený postup), ale tady se děj rozvolňuje natolik, že celý film přestává fungovat a jeho emocionální dopad na mě je nula nula nic. Dál mi tam extrémně chybí hudba Johna Murphyho (který skládal soundtrack k oběma prve zmíněným filmům), nebo alespoň trochu podvratnější práce se stávajícím hudebním doprovodem, protože její současné využití je strašně moc předvídatelné na film, který se snaží být celou dobu jeden krok před divákem. Všechno nakonec leží na postavách a ty jsou tak NEŽIVÉ, že jediné vzrušení vyvolá, když se na plátně na chvíli objeví zelený les nebo krásný vodopád. (28.04.2017)

Ex Machina se sice v závěru nedobere ničeho revolučního, netradičního či šokujícího, ale způsob, jakým se s velkým tahem na branku dostane k (nerevolučnímu) výsledku, je tak přesvědčivý, že jsem se cítil Garlandem v podstatě odzbrojený a uvažoval i o pětihvězdí. Scénář tohoto filmu je opravdu velice chytrý. Diváka mate, nastoluje různé zběsilé možnosti dalšího pokračování děje (o nichž musí společně s hlavní postavou přemítat), aby se nakonec ubíral méně fantasmagorickou, logičtější cestou. Divák tak je v podstatě v kůži hlavní postavy Caleba a závěr působí jako drtivé vystřízlivění. Kdykoli jsem si myslel, že scénář zhloupl, ukázalo se po pár minutách, že hloupě se zachovala jen některá z postav, přičemž scénář si je její hlouposti velmi dobře vědom. Ex Machina je sci-fi v tradici těch kvalitnějších zástupců tohoto filmového i literárního žánru. Speciální plusové body ještě za soundtrack a výpravu (interiéry i exteriéry úžasné). (03.05.2015)