Banda pro sebe

Zajímalo by mě, zda Jean-Luc Godard viděl Krejčíkovo Probuzení. Vzhledem k jeho evropským úspěchům bych to nevylučoval. Banda pro sebe je podobná v tolika ohledech, až je to podezřelé. Ale zatímco Jana Brejchová a Petr Kostka byli gauneři, jež bylo možné pochopit, se zájmem sledovat a vlastně s nimi trochu smypatizovat, hlavní hrdiny Bandy bych popsal jako dvě nafrněná hovádka a venkovskou husu. Godardův syrově chladný odstup od postav mi nikdy moc nevyhovoval. Já chci k hrdinům citově přilnout. :-) 60% (14.05.2008)

„♪♫ Françoise Hardy: Oh Oh Cheri.“ Tohle mě namlsalo, bohužel film byl zklamání. Proč? Protože Godard. Stručná charakteristika aneb vyloveno z cizího termitiště: „Dysnarativní heist movie, která dekonstruuje žánrová schémata, film interpretuje... vychovává diváka... zcizovací prostředky nám brání identifikovat se s postavami.“ A pozor, velmi vypasený termit: „...reakce nediegetického světa na diegetický.“ Teď chvíli česky. Asi mi uniklo poselství filmu. Krást se (ne)má? Obzvláště když se to neumí. Jedna divně hloupá naivka, byť s uhrančivýma očima, v totálním vleku dvou budižkničemů. Tři výstřely by měly stačit. OKÉNKO aka Fr: [][] Pár důvodů, proč film vidět: ♪ ♫ Rád bych se proběhl Louvre. ♪ ♫ Mám holku a chci ji naučit líbat. ♪ ♫ Nemám holku a chci vědět, jak nějakou sbalit. Jednu jí ubalit?  ♪ ♫ Měl jsem holku, ale nechtěla držet ani minutu hu... ticha. ♪ ♫ Chci zjistit, proč měl Godart varovnou cedulku „POZOR! Divácky nevstřícný!“ už na kolíbce. [][] Jo a Matty říkal, že v tom kdosi rozbil nějaký narativ? Já to nebyl! Faustka je mi svědkem, že už to bylo rozbitý... (06.08.2023)

Zbytečně podceňované, stejně jako je U konce s dechem - s ohledem na zbytek Jean-Lucovy tvorby - přeceňované. (Tehdejší enormní zájem byl mystériem i pro samotného Mistra). Při troše trpělivosti však Banda pro sebe skýtá celou pokladnici pozitif (sic!) a hlavně čiré joie de film, radosti z filmu. Jednání postav i děje s jejich konáním provázané jsou motivovány čistě kompozičně a umělecky - těžko v jejich zbrklém a nepodloženém jednání hledat nějaký hlubší (rozuměj: realistický) smysl. Protagonisté jsou doslova uvězněni v pasti filmu, resp. v síti jeho zvrácené logiky. Základním schématem, podle kterého je děj Bandy pro sebe modelován, je "zrcadlení se" filmu v realitě a vice versa. Vzniká díky tomu prostor pro řadu sebereflexivních (převážně parodických) situací, které jsou vystavěny s typicky godardovskou mazaností; čili neprodávají se zadarmo, ale vyžadují od diváka vlastní intelektuální vklad a zároveň posilují dojem "filmovosti". Ať už jde o groteskní (a opravdu vtipnou) hodinu angličtiny, nekonečnou minutu ticha, poetickou jízdu metrem, překonání amerického rekordu v proběhnutí Louvrem, předčítání z novin, tanec s choreografií ála Bob Fosse či (pro protagonisty) tragicky amatérskou scénu loupeže s přehnaně teatrálním úmrtím v závěru, je Banda pro sebe velkou koláží drzých, rafinovaných atrakcí i oslavou tvůrčí a životní svobody. Godard specifickými prostředky upomíná na své předchozí práce i na cizí filmové texty, pohrává si s hranicemi žánrů, záměrně narušuje kontinuitu střihu opakováním jedné a téže akce ve dvou záběrech, rozvíjí dialektiku mezi jazykem literárním a jazykem obrazů, je nadále fascinován Annou Karinou a celý film překrývá zvláštní nostalgickou atmosférou, která upomíná na doby nenávratně ztracené v čase, ale zároveň navěky znovu a znovu objevované filmem. Ve hravém světě Bandy pro sebe není nic jisté. Co působí realisticky ve filmu, je směšné v realitě, co naopak působí nepatřičně ve filmu, je ve skutečném životě přirozené. Myslím, že se tím Godardovi podařilo postihnout zásadní filmovou/životní "pravdu". A navíc přiměřeně hravě a s citem pro film samotný. Tudíž pro sebe. (10.06.2010)

Ohromné tápání ve snaze vykřesat z natočeného materiálu cosi, co by mělo dávat nějaký smysl. Je to jakýsi experiment, ve kterém herecké výkony vypadají jako improvizované, vedené odnikud nikam. Jako by Godardovi chyběla nějaká ústřední myšlenka, a nebo se mu ji nepodařilo správně zachytit. Při sledování jsem si vzpomněl na Truffautovu Smrt pianisty, která se mi zdála podobně experimentální, ale funguje na více úrovních – jako drama, komedie, i zamyšlení. Godard svůj film zaklenul naprosto nepodstatným příběhem o krádeži peněz. Nefunguje tu nic, krom tří krátkých scén – minuta ticha (v hlučném baru na jednou vše zmlkne, a divák neslyší nic, jen sleduje postavy, držící minutu ticha), scéna ve třídě angličtiny (v níž si dospělý hrdinové posílají psaníčka stejně jako děti ve škole) a dlouhý záběr v němž ústřední trojice tančí. Ta je neuvěřitelně tarantinovská (což mě asi napadlo hlavně po zjištění, že Tarantino nazval svou filmovou společnost Bande á part – nedovedu si představit jiný důvod než tuto scénu, co by ho k tomu mohlo vést. Záběr je to dlouhý, na první pohled stejně samoúčelný jako mnohé scény Tarantinovy, na pohled druhý však vykazuje chrakteristiku postav, silnou atmosféru apod.), a ve své jednoduché eleganci skrývá víc smysluplnosti, než celý film dohromady. (12.11.2005)

Film, který je zdánlivě o ničem a nikam nevede, ale Godard opět předběhl svou dobu (a zjevně inspiroval Tarantina). Narážky na umělecká díla, humor, nadsázka, krimizápletka, to vše tady je. Navíc dostaneme několik nezapomenutelných scén, opět nádhernou a okouzlující Annu Karinu a moc hezkou kameru. Ale přesto si myslím, že v některých momentech mohl pan režisér trochu víc přitlačit na pilu, aby byl celý film svižnější. (26.04.2011)