Chuť čerešní

Tenkrát v Anatolii o čtrnáct let dříve a je snad zřejmé, že Nuri Bilge Ceylan tvorbu Abbase Kiarostamiho dobře zná. Chuť třešní spojují s „Anatolií“ podobný charakter krajiny, klidná vyčkávací atmosféra a především dlouhé statické záběry. Kiarostami (s nímž se na festivalu můžete osobně setkat) tu v myšlenkách a slovech k rozhodnému kroku odhodlaného muže odhaluje základní problém každého náboženství: i striktně zakázané chování je (vnitřně) obhájitelné, pokud se na něj podíváte pod jiným úhlem… LFŠ 2012. (23.07.2012)

Pokud si neuvědomíte Kiarostamiho intertextuální rozhovor s filmem Chuť makrel Jasudžira Ozua - kterážto nečekaná souvislost mne zaskočila, ale je zřejmá (navíc Kiarostami věnoval Ozuovi i jeden svůj "dokument") -, tak se ochudíte o poměrně podstatné významové napětí filmu. U vědomí tohoto (snad) postmoderním stylu lze pak pochopit i závěr. Obecně je to dost chytrý film, ale zároveň sám k sobě poněkud emocionálně podvratný (to zajímavé se u mně dělo právě v intelektuální rovině). Kdybych si nebyl vědom těch odkazů, tak bych jej musel vnímal jinak, snad čistěji. V tomto je pak obsažen jakýsi rozpor, který mi snižuje celý film... (14.05.2011)

Nejspíš nejsem takový intelektuál, jak jsem si myslel, ale tyhle meditativní festivalové hity mi absolutně nesedí. Nevadí mi pomalé tempo, mám rád třeba Bergmana, ale i v tom pomalém tempu musím cítit, že se něco děje, že v postavách něco probíhá, kdežto v tomto filmu mám pocit, že se vážně neděje nic jiného, než že chlápek jezdí v autě pustou krajinou. Přesto nemůžu říct, že bych se vyloženě nudil, byl jsem tak zvláštně napjatý, určitou sílu snímek má, ale čekal jsem na konci nějaké důmyslné vyústění. A to, co přijde, mě naštvalo. Chudák divák by byl vděčný po 90 minutách jízdy pustou krajinou skoro za cokoli, jen ne za to, co mu je režisérem nabídnuto. Nedozvíme se jak to dopadlo, nevíme proč se chlápek chce zabít, nevíme nic. Ó, jak úžasné - divák si to přece může domyslet sám! Mnohem méně zajímavý film, než by se mohlo zdát. (29.07.2012)

Kdysi mi tento film přišel svým námětem neskutečný. A s dalšími íránskými filmy Barva ráje a Bílé louky pro mě představuje nezapomenutelnou íránskou filmovou trojku, kterou mohu vřele doporučit každému filmovému fajnšmekrovi. Mimo to představitel hlavní role Homayon Ershadi pro mě dnes potvrdil pozici hereckého barda v taktéž nádherném filmu Lovec draků. Navíc mi neskutečně připomíná Jeremyho Ironse. Že by jen mně? (09.02.2011)

Vlastně jsem celý film čekala na to, až týpek konečně vleze do díry a zastřelí se (ano, jsem si vědoma toho, že to vyznívá nelidsky, ale stěžujte si autorovi) - namísto toho jsem se dočkala cesty po íránských planinách ne nepodobné četbě knihy Na cestě (tu jsem taky nedotáhla do konce, nutno dodat). Bohužel, popisek a úvod lfš byl o krok dál, než samotný snímek - aneb jak nalákat diváka na něco... minimalisticky intelektuálního, a pak ho nechat na půli cesty za sebou s tím, že vyprázdněnost, rádoby tajemnost (mě bylo třeba celou dobu dost ukradené, proč se chce týpek zabít), dialogy a sebereflexivní závěr ho přece musí dostat. Věřím, že na někoho kecy o moruších působí, stejně jako někteří lidé zbožňují Na cestě, ale mě nutkavá potřeba najít svého asistenta pro poslední vydechnutí nic moc nedala - snad jen touhu vidět konec a ani s tím mě Kiarostamí nepotěšil. Připlácnout na konec rádoby hlubokého snímku scénu o natáčení z natáčení je jako vlepit sám sobě facku (a v tu stejnou chvíli i divákovi). Tak snad za první polovinu, kdy jsem filmu ještě dávala šanci, že se vymotá z té pitomé planiny a přijde s něčím zajímavým (a kdy mi nápad s asistentem připadal ďábelský - ale to mi vlastně připadalo už v synopsi). (29.07.2012)