Captain America: Občianska vojna

"To je za ten barák, cos mi hodil do ksichtu." Avengeři tentokrát nastoupili v lehce pozměněné sestavě a na trávníku to bylo hned znát. Zejména proto, že místo soupeře se dostavil pouze rozhodčí a tak se musel jindy spojenecký tým rozdělit na dvě mužstva. Aby se lépe rozeznali, tak se mazaně rozdělili na Pestrobarevné a Pestrobarevné, takže zápas mohl začít. Koukat se na něj celkem dalo, zejména první půle byla ve slovním provokování solidní, ale pak došlo na nepotrestaná porušení pravidel. Třeba nepovolená výstroj nechala evidentně podjatého sudího Helmuta naprosto v klidu, ale nepískal ani úder křídlem, podražení vláknem či házení víkem od popelnice. V jednu chvíli jsem si dokonce myslel, že to snad ani nebyl fotbal, ale tak nějak mě nenapadá, co by to vlastně mohlo být jiného. Takže nejlepšími hráči svých mužstev vyhlašuju Ant-mana a Spidermana, kteří vyhrávají pobyt v celách s výhledem na všechny světové strany. (02.02.2017)

Občanskou válkou startuje nová marvelovská éra. Nejen proto, že film s nezvyklou lehkostí uvádí na scénu nové hráče, ale i proto, že definitivně otevírá dveře dimenzi, kterou v prvních a částečně i druhých Avengers nechával zcela stranou. Občanská válka uzavírá trhlinu mezi "down-to-earth" seriálovým Daredevilem a eskapistickými blockbustery, zároveň dost nevybíravě ukazuje DC a Warnerům, k čemu je pečlivý charakterový a příběhový build-up. Možná je ve středu příběhu klišé, ale Brühl jako tajemný hybatel je nezvykle civilním a uvěřitelným (polo)padouchem. Kapitán Amerika zároveň definitivně nachází svoji roli Kapitána Nesouladu - postavy tak věrné prvotní heroické myšlence komiksů, až se v čase relativizace všeho stává vlastně podvratným živlem. Jeho střet se Starkem je mnohem lépe motivovaný a hlavně mnohem smysluplnější než štípaná Batmana a Supermana. Komorní a nečekaně působivé finále je pomyslným zlomem. V tomhle světě už prostě nic nebude tak jednoduché a jasné jako kdysi. Marvel drtivě vyhrál bitvu s konkurencí i sám se sebou. Po Občanské válce se možná budete ptát, jestli jste spíš na straně týmu Kapitána Ameriky, nebo týmu Iron Man. Ale jen těžko nebýt na straně týmu Marvel. Kdo by to byl ještě v roce 2012 řekl? (05.05.2016)

I ti naši lumpíci avendžerští, oni se umí pohněvat! Nebojte se však, milé děti, i nazlobení zůstávají nadále gentlemany či dámami. Pošťuchují se a leckdy si i herdu udělí, ale ne ve zlém, s láskou a pochopením. Pražádného klatého slova nepadne! Sic si tedy utrženým křídlem od boeingu hlavy omlacují natolik, že si kolikrát téměř rozhodí pěšinku, nikdy nezapomenou na srdečné projevy vzájemného porozumění. Určitě vám tedy nenaruší vývoj ve spolehlivou, nemyslící součástku globalistického soukolí. Ale jinak - děje se mnoho děje, ace střídá akci, s mozkem, rozjetým jen na setrvačník, spokojeně sledovatelné. (27.11.2017)

Marvel naplnil klonovací zařízení na hrdiny a pak spustil generátor jednolitosti. Když se ti dávno vyprofilovaní hrdinové první hodinku slovně oťukávají, aby zjistili, jak moc jim voní diplomacie namísto svaloviny, nějak to skousnete, byť jejich pohnutky známe a tušíme, jak a proč se rozhodnou. Jenže akce na lipském letišti dokonale definuje to, co je na MCU špatně. Hrdinové, kteří až donedávna stáli při sobě, se najednou mají vydat vstříc razantní nakládačce a… a nic. Kde je osobní drama, když si mezi pěstními údery stíhají říct, že i tak jsou přátelé? Jakýkoliv tah je předvídatelný, každá akce odhadnutelná. Druhou šanci ve stejném duchu pak promarní i sibiřská anabáze. Jistě, v jednotlivostech – dílčí akční momenty, byť žádný z nich nedosahuje nástupu Winter Soldiera z minula, Black Panther, bourneovský feeling první poloviny – silné a dokazující, že Russovci to mají srovnané, ale jako celek absolutně ubíjející, nepřekvapující a za pár dní nezapamatovatelné. A vzhledem k výdělkům bez nutnosti cokoliv následující léta měnit. (05.05.2016)

Zápletka je zdánlivě logickým vyústěním elitářského a arogantního chování víceméně všech Avangers. Zdánlivě proto, neboť překlenout ohromnou propast mezi naivními a zábavnými bojůvkami z předchozích filmů a globálně sociálně politickým kontextem vyžaduje oslí velemost takových rozměrů, že ho prostě ani za nějakých pětačtyřicet minut filmové stopáže nelze postavit v potřebné kvalitě a pevnosti. Není divu, že když se pak scénáristé snaží po vratkém můstku převézt náklaďáky velkých myšlenek, většina nákladu skončí v propasti. A to torzo, které se dostane na druhou stranu, už budí pouze nervózní úsměvy na tváři. Ale vidět to lze celkem bez újmy, protože alespoň ty bitevní scény a spousta drobných vtípků za něco stály. (19.05.2016)