Kráľ Artuš: Legenda o meči

Džudy Zákon v roli bezcharakterního ba dokonce bezpáteřního zmrda co píchá krom manželky i vlastní dceru? To musíte vidět. Aby toho nebylo málo, jeho ambice sahají až po korunce, kterou nosí na hlavě jeho starší brácha, kdysi mocný Hektor dnes mocný král Eric Baňa. No dlouho jí nosit nebude, ale svého malýho Ártíka stihne před zlým strejdou zachránit a tak může začít cesta za pomstou. Artíkovi se zatím dostane toho nejlepšího vzdělání v bordelu, takže budoucí královna si rozhodně luxusně zaprcá, a krom toho vede svojí tlupu umpalumpů co v Londýně prosazujou zákon a pořádek. Když pak přijde na scénu scéna kdy ho Artík chytne oběma rukama a vytáhne ho v celé kráse a všem na odiv...WOW...a už to jede. Strýček dělá co může, aby Artíka sejmul, ale na to je potřeba mít v rukávu víc es než jen bílou verzi Věry Bílé s chapadlama ve sklepě a masku smrťáka s dvojkosou. Kdepak tohle stačit nebude. Jakožto rákoska se musím smát jak se v dnešní době ve velkofilmech okázale dává najevo, že rasismus je fuj, takže v Anglii uvidíte černýho rytíře a dokonce i mýho soukmenovce jako Artíkovi kámoše a tak jedinej kdo ve filmu chybí je indián. Čarodějnice je šukézní, akce je vymazlená, příběh má hlavu a dokonce i patu, člověku se u toho nechce brečet a fakt, že Čárlí Hunnam vypadá jak brácha UFC fightera Alexandera Gustafssona jasně dokazuje, že v hlavní roli je konečně hero co nevypadá jak teplej radiátor, ale ukázkovej bad ass madrfakr. Nejlepší Artuš co kdy byl je tu a vy se z něj posadíte na prdel stejně jako ta tlupa vikingů (04.07.2017)

Guy Ritchie očividně umí uplést z hovna bič. Tedy ne, že by Král Artuš měl být nějaké hovno, ale velice snadno mohl sklouznout do zapomenutelného béčka (jako třeba Pompeje, které se mi, kdoví proč, vybavily). Nicméně film je natočen příjemně dynamickým a hravým způsobem, v řadě momentů dokáže být nečekaně vtipný a k tomu hlavní protagonista má své charisma i cool hlášky... 7/10 (16.07.2017)

Patřičně fyzický zážitek se všemi Ritchieho trademarky. Nechybí divoké konverzačky s nestíhatelnou kadencí, nechybí Londýn, nechybí kamarád Beckham. Do samého konce jsem se ale nemohl rozhodnout, jestli takovým sympatickým divočinám trochu neškodí fakt, že jsou nasoukané na klasický příběh, který tradiční body potkává občas velmi ledabyle, občas odvážně a nápaditě, ale občas právě nevyhnutelně klasicky. Nejrazantněji se to děje při přímém porovnání Artuše, který si v Hunnamově sebejistém podání nechává rozbít ústa, nejde pro drzé slovo daleko a relativně často na svůj úděl remcá, a Vortigerna, archetypálního fantasy zlosyna s touhou po moci. Přesto mám z Legendy velkou radost, protože moji oblíbenou látku zpracovává po svém a s rytířskou ctí se dobírá konci, ze kterého by se v nějakém alternativním vesmíru pokračovalo vstříc excelentní sáze. Nám zůstane alespoň poctivý a statečný záblesk. (30.07.2017)

"Nezabiju krále ještě dříve, než se jím stane." Artušovskou legendu mám rád, ale mám pocit, že těch filmů už bylo natočenejch dost. Tenhle je docela dobrej, ale něco mi tam chybělo. Ano, byl jsem to já. Já jsem totiž v legendě o Rytířích kulatýho stolu měl docela zásadní roli. Pan Ritchie na to buď zapomněl nebo se mi to možná jenom zdálo. Teď nevím, ale se mnou by to určitě bylo o dost zábavnější, žhavější a taky by se tam víc hrál fotbal. Já bych si tam s tím Beckhamem prostě musel čutnout. (29.10.2021)

Důrazně tento film nedoporučuji lidem trpícím ofidiofobií (protože je v něm hodně hadů, včetně jednoho svinsky velkého) a Danu Vávrovi (protože by podobně politicky korektní verzi středověké Anglie s černochy, Číňany a silnými ženskými postavami nemusel rozdýchat). Ostatní hráči videoher by nicméně mohli být spokojeni, neboť hyperkinetické (jinými slovy strašlivě nepřehledné) a téměř kompletně CGI akční scény, zejména ta finální, vypadají jako sestřih in-game videa z nějaké akční řezačky. Král Artuš vůbec připomíná řadu popkulturních produktů. Videoklip k anglické folkové písničce, kung-fu film, špatné fantasy z osmdesátých let, dobré fantasy z nultých let, skeč od Monty Pythonů („Tohle je stůl. Sedí se u něj.“)... Vinou mnoha inspiračních zdrojů, nesoustředěného vyprávění (i tehdy, když tato nesoustředěnost není odůvodněna špatnou pamětí vyprávějící postavy) a neustálého těkání mezi výsměchem artušovským legendám a jejich ultracool, do sebe zahleděnou a nadhled postrádající modernizací pro dnešní nerdy je to strašný eklektický bordel. Moc nepomáhá, že se mu Guy Ritchie pokusil dodat jakýs takýs řád tím, že film pojal jako další ze svých londýnských gangsterek. Příběh se sice neodehrává v současnosti, ale v alternativním středověku s čáryfuky, obřími krysami a mečem, který funguje jako zbraň hromadného ničení, ale jinak jde o únavně manýristickou variaci dříve viděného. Máme tu opět partu nýmandů mluvících cockney angličtinou, kteří nejdříve jednají a až poté myslí, jejichž plán, jak přelstít soupeře, fatálně nevyjde, roztěkané vyprávění se skákáním po časové ose, psychopatického zlosyna, který svým obětem provádí moc ošklivé věci (jež ovšem potěší fanoušky Gaunerů), honičku natáčenou zčásti GoPro kamerami. Všechno uvedené dokázal Ritchie efektivněji využít ve svých předchozích filmech, které se navíc obešly bez patosem obestřeného origin story, založeného na tom, že se hlavnímu hrdinovi často zdají noční můry a omdlévá. Zatímco Tarantino zraje, Ritchie dospět odmítá, točí pořád totéž a přes občasné záblesky osvěžující tvůrčí invence to v tomto případě působí převážně hodně nuceně. 50% (12.05.2017)