Liza, líščia víla

Film slibuje mnohé, leč tu černou komedii, jak je " Líza" prezentována mi neposkytl. Velké ambice, natočit film ve stylu Wese Andersona zkrátka naplněny nebyly. Lízini nápadníci sice padají, jako mouchy, ale chybí tomu lehkost, ba většinou i vtip. Pobavil mě snad jen ten pojídač melounové polévky a jiných divných pokrmů a také neúnavný policista-opravář a " sběratel" úrazů. Naopak příšerně mi lezl na nervy ten Japonec i s tím jeho songem.To mám z toho, že jsem se na to těšil. (28.05.2016)

"Líza, liščí víla" je divný film a díky tomu se jedná o film, který je skutečně zajímavý a stojí za to, abyste se na něj podívali. Je to natolik nevšední zážitek, ale rozhodně ne zážitek špatný. Jasně, je to místy trochu drsné, ale nic přes čáru, je to spíše drsně krásně divné. Maďaři umí očividně skvělé filmy. (20.03.2018)

"Krabí burgr vychladl". Mek mek, tak je mi líto, ale už po prvních pěti minutách děje tohoto jinak hravého a výtvarně vytříbeného fantasy snímku, umístěného zřejmě do nějaké kapitalistické alternativy maďarské metropole sedmdesátých let dvacátého století, mě přemohl pocit zklamání a neochabl ani po první třetině filmu, ve které došlo ke zkrášlení jeho hlavní hrdinky. Nicméně musím uznat, že jsem se při sledování tohoto díla ani trochu nenudil, ale na druhou stranu mě na něm zaujal jen ten zcela nový způsob, jakým lze také vnímat symbol červeného kruhu na japonské vlajce. No a co se týká lišek, tak mě napadlo, jak je Japonci i Maďaři vnímají stejně "pozitivně" jako dánský "Antikrist", Lars von Trier a že není nad naší Bystroušku, které se bát zatím nemusíme, mek mek. (27.02.2016)

Hravá černá komedie, přejímající v mnohém barevný vizuální styl Wese Andersona, představuje syntézu hned několika narativních a stylistických postupů. Příběh nesmělé ošetřovatelky Lízy, která se po smrti své pacientky rozhodne najít pravou lásku, spojuje bizarní humor, romantickou zápletku jako z Popelky, detektivní linii a dokonce prvky fantasy, neboť Lízino hledání partnera kazí duch japonského zpěváka, kvůli němuž je prokletá, a všichni její nápadníci nešťastně umírají. Díky takovému žánrovému anarchismu evokuje vyprávění najednou několik rozdílných emocí, které jsou však podřadné cílené komičnosti a čiré radosti z využívání artových složek novým a progresivním způsobem. Pohádkový happyend, během něhož Líza objeví svou skutečnou lásku, kterou měla přitom celou dobu přímo před nosem, tak působí naprosto samozřejmě a mile. Mám jenom trochu provinilý pocit, že sám bych Lízu asi nedokázal milovat nesobeckou láskou, namísto toho by mě asi lákalo chytit ji zezadu za copy a pěkně.... no, to už jsme zase v jiném žánru :D (06.01.2017)

Inspirace Andersonem a Jeunetem je víc než zřejmá, ale pro mě se příběh kvalitativně těmto mistrům moc nepříbližil. Oba zmiňovaní mají velmi ,,specifický rukopis", není divu, že jím byli a budou tvůrci ovlivněni. Přestože např. Andersonův Grandhotel Budapešť mám moc ráda, tohle mě nenadchlo ani trošku. U mě nenastal ani jeden úsměvný okamžik, takže o komedii těžko mluvit. Celé mi to přišlo překombinované a přeplácená včetně těch japonských prvků. Taktak jsem vydržela do konce. (22.01.2016)