Zastihla mě noc

Juraji Herzovi se zde povedla nevídaná záležitost. Skvěle vyobrazil realitu první i druhé světové války v jednom filmu. Jožka, jako by byla celý život připravována na více než tragické završení svého osudu. Fanatická křesťanka místo matky rozhodně nepomůže, i proto se síla osobnosti mladé Jožky stále zoceluje a přesvědčení o konkrétní myšlence i jejím naplnění, narůstá stále více. Má-li někdo za sebou snímky jako Herz, je jasné, že se bude na co koukat. A skutečně. Vzpomínkový příběh prolínající se s realitou i výborná práce s provázaností scén ala Spalovač mrtvol. Precizní herecký výběr pomáhá zvládat dlouhou stopáž. Jana Brejchová tady nechala skutečně všechno (pro někoho až moc) a Rudolf Hrušínský zde snad hraje další level Karla Kopfrkingla "Vaše česká vězení...Vy vůbec nevíte, co je to vězení..". Při drobnohledu by se možná našlo pár rudých vzkazů (rudý papírový drak, obraz Lenina) ovšem film lze v pohodě brát jako příběh silně sociálně smýšlející ženy, která si z těchto důvodů vybrala dráhu komunistky, zde zmiňovaný termín "politická objednávka" je dle mého zcestný. Velká škoda příliš moderní hudby, která mne brzdí v plném počtu. (11.11.2012)

Další rádoby film dle skutečných událostí. Film na zjevnou politickou objednávku. Kdoví, čím ti komouši tenkrát platili... Nemám rád tenhle typ uměleckých děl. Řeknete pak někde, že takhle to nebylo a už jsou z vás popírači. Počátek úpadku Juraje Herze. V tomto případku nejen uměleckého. Původně jsem dal dvě hvězdičky, ale po úvaze nechávám je jednu. Ne za řemeslo. Ne za umění. Za prodejnost. (28.12.2005)

"Uvnitř si mohu myslet, co chci. Život je jen kompromis." Tímto heslem jakoby se patrně Juraj Herz řídil, když natočil tento rozporuplný film. Na jednu stranu je to po umělecké stránce docela silné (zejména působivé jsou záběry spojené s retrospektivními vzpomínkami hlavní hrdinky), na druhou stranu je to celé značně poplatné tehdejšímu režimu. Z některých scén (například naturalisticky pojatá střelba do dělníků, včetně těhotné ženy) stejně jako z některých dialogů ("My máme pravdu, přeci nemůžeme prohrát..." "Historicky máme pravdu my…") mě bylo skoro do smíchu. Na druhou stranu z většiny scén z koncentračního tábora mě šel mráz po zádech. Snad jen scéna, kdy ruské vězeňkyně pochodují a zpívají k tomu hrdinnou píseň, byla dost přitažená za vlasy. Přesto bych ale řekl, že se Herz s tímto námětem ze života komunistické novinářky a pražské radní Jožky Jabůrkové vypořádal v zásadě se ctí. (10.04.2018)

Vojnová dráma z koncentračného tábora, presnejšie zo sektoru žien. Podobných filmov, v ktorých sú predostierané pohnuté časy jednotlivcov či celých skúpín sú mraky. Tento z nich nevybočuje, ani svojou krutosťou, ani emotívnym pohľadom. Vadili mi neustále flešbeky do minulosti, ktoré vyzerali akoby silené a zle spracované. Kamera miestami tiež nič moc - spomalené zábery, pohybovo divne nazoomované. Ku sympatickosti nepridáva ani hlavná postava, ktorá je komunistka a rieša sa vo filme i tieto záležitosti poplatné dobe. (11.09.2019)

Aby nenatočil běžnou agitku, používá Juraj Herz veškeré možné grafické experimenty (experimenty to ovšem byly kdysi, dnes už spíš jen postupy) - a myslím, že zdárně. Film má - na dobu trvání 2 hod. 10 min. - překvapivě rychlý spád, scény jsou neotřelé, snad jen záběr děje je poněkud široký. Četné "flash back" by se mohly kombinovat s "flash forward", jen kdyby bylo možno zachytit zlomový okamžik života Jožky Jabůrkové. Nastal v dětství, ve škole, v redakci, v KZ...? Možná nikdy, možná taková byla od narození. Pozn.: Ravensbrück - zde se ovšem nenatáčelo, scény z KZ jsou z polského Majdanku - a nikoli Rawensbruck, jak nás chce oficiální distributor, jako obvykle, klamat, jsem navštívil dvakrát. Leží v krásné krajině plné borovic, jezer a písku - ještě se tam najdou dopravní cedule "Zákaz vjezdu tanků" - zdokumentováno. Přečetl jsem i knihy bývalých trestankyň, kde byly publikovány i fotky jejich bachařek. Byly to zrůdy s absolutně tupými obličeji - v tom Herz střelil do křa, u nás by se přece také našly důstojné představitelky. Pozn.: Přece jen bychom se měli zamyslet, které období bylo pro filmovou Jožku zlomové. Nejspíš to bylo soužití s matkou, jejiž bigotnost transformovala do syndromu "pomoci potřebným". Tato polarita, přechod od kříže k srpu a kladivu, a naopak, se u nás po roce 89 stala skoro pravidlem. (25.07.2017)