Pod pieskom

Vojnové filmy z pohľadu porazenej strany sú jednoznačne tie najzaujímavejšie. Dokázal to už Vilsmaierov Stalingrad (1993), ktorý považujem za asi najlepšiu vojnovú snímku, hoci tento žáner ako celok nemusím. K osobnému utrpeniu a strádaniu sa v tábore porazených pridáva ešte aj zmar a rozčarovanie, potupa a frustrácia z porážky a straty ideálov. Tu už sme po vojne na dánskej pláži, ale aj tak sa na to veru nepozerá ľahko. Pred všetkými účastníkmi reálneho príbehu klobúk dole a všetka česť. (01.12.2021)

Bol som dosť zvedavý na tento film, pretože som tušil, že bude polarizovať divákov. Mám väčší problém s komentárom, než s hodnotením. Tri hviezdičky sú akýmsi priemerom medzi minimálne štvorkovým hodnotením za filmárčinu a nanajvýš jednohviezdičkovým hodnotením posolstva, ktoré film vysiela. Réžia, casting, herecké výkony, dramatickosť situácií, výborná kamera i hudba, ktorá nič nepokazila, to všetko sú klady. Aj jednoduchý príbeh, postavy rozčlenené medzi dánskeho seržanta a anonymizovaných nemeckých zajatcov mi neprekážal, i keď futbal počas "voľného dňa" a dievčatko v mínovom poli mi už dvíhali obočie. Podstatný je však celkový trend, ktorým sa uberajú filmy o druhej svetovej vojne. Neinformovaný divák vidí mladých, sympatických nemeckých zajatcov, o ktorých minulosti, počas ktorej iba plnili rozkazy sa nič nedozvie, ako sú nútení upratať míny, ktoré tam nechali ich starší kolegovia. Jeden mudrlant píše o "tragickom momente dánskej histórie" iný horlivec to dokonca označuje za najväčší dánsky vojnový zločin. Mne v takýchto situáciách pomáha, keď obrátim šachovnicu a vymením úlohy aktérov. Nech sa nikto nehnevá, ale predstava, že by víťazné Nemecko čistilo ruské mínové polia vlastnými vojakmi za prizerania sa ruských vojnových zajatcov je práve tou absurditou, ktorú nemôžem nechať nepovšimnutú. Preto považujem tento typ filmov za prepisovanie histórie, ktorého obeťami sú mladíci, pre ktorých existujú iba filmy nakrútené v 21. storočí, mladíci, ktorí si podľa nich utvárajú názor na dejinné udalosti. Akokoľvek kvalitný film, ktorý napomáha dejinnej i morálnej dezorientácii nemôže odo mňa dostať viac, ako tri hviezdičky. (20.12.2017)

Výborně napsané drama, které klade velmi nepříjemné otázky ohledně morálky, zodpovědnosti, viny a trestu. Je těsně po druhé světové válce a dánské pobřeží je zamořené obrovským množstvím min. Nikomu se při jejich likvidaci nechce riskovat nejhorší a logickým důsledkem je povolání válečných zajatců. Voják pověřený dozorem nad jednotkou nemá nejmenší důvod být k Němcům shovívavý, vlastně jim léta ponížení a strádání chce vrátit i s úroky. Jenže na Jutském poloostrově se na sklonku války nevyskytovali zkušení váleční veteráni, bojeschopné muže hroutící se německá říše potřebovala na kritických úsecích fronty. Voják ke svému překvapení zjistí, že dostal na starost skupinu mladých kluků ve vojenských uniformách. Odhodlání srazit zajatce na kolena a zdeptat je dostává první trhlinu. Viník války a poražená strana jsou jasné, ale jak velký má být trest a kdo přesně má vinu splácet, už tak jasné není. Under sandet je film, který zlidšťuje protivníka tím, že ukazuje jeho tvář. Stojí v opozici proti starověkému oko za oko, zub za zub. V téže době, kdy se příběh odehrává, řešily evropské země problém kolaborace a menšin tvořených příslušníky poražených národů. Tam, kde se od počátku dařilo tlumit vášně a spoutat snahu o odvetu a kde dovedli říct stop morální otrlosti, dopadli nakonec daleko líp a odolali nástrahám politického radikalismu. Na druhou stranu je dobré nahlížet na události a problémy ze všech stran a pro pochopení pohnutek dozorce si dovolím doporučit ke zhlédnutí třeba Pianistu, Jdi a dívej se nebo Saulova syna. Celkový dojem: 95 %. (18.08.2017)

Spoilery! Velice věrný a působivý pohled na válku z malinko jiného úhlu pohledu. Konkrétně nás děj přivítá do doby po kapitulaci Německa. Němečtí vojáci jsou využívání k různým nápravným činnostem. Vůbec jsem o něčem podobném neměl tušení, takže mi snímek rozšířil obzory už v samotném začátku, a to nebylo zdaleka vše, čím se mu podařilo mě obohatit. Kdybych náhodou na pláži vyhrabal minu, tak vím úplně přesně, jak ji bezpečně zlikvidovat. Snímek nabízí divákům opravdu detailní manuál. Kromě technické stránky však vsází ještě na stránku psychologickou, a ta je možná ještě o trošku lepší. Rozhodně mi zneškodňování min přišlo více bezpečné, než po sobě za války střílet. Ani mě nevinné tvářičky německým mladíků nepřiměly, abych k nim cítil nějakou lítost. Sklízeli to, co národ, jehož ideje hrdě hájili, zasel. Divák je v konstantním napětí, kdy udělá některý z mladičkých Němců chybu a kusy jeho těla se prolétnou vzduchem. Když toto napětí opadne a divák má pocit, že si závěr konečně v klidu dokouká, tak najednou "bum". To byla opravdu pecka. Ten moment jsme si se spolusledovatelkou pustili dokonce dvakrát. Právě díky tomuto momentu, se nakonec přikloním spíše ke 4 hvězdičkám. Jediné, co mě velmi zklamalo bylo to, že je předem jasné, kam bude snímek směřovat. Od prvních okamžiků bylo zřejmé, že se pod tvrdou seržantovou skořápkou skrývá tvář plná lidskosti a porozumění. Viděno v rámci Společné výzvy s Lucinkou. Film nám vybrala uživatelka eLeR. (25.11.2016)

Silné téma, silné zpracování. Film, který zbytečně nesklouzne k emocionální sentimentalitě, ale zároveň se nevyžívá v brutalitě. V USA by to nějak takhle natočil třeba Cary Fukunaga. Výborný Roland Moller (cena pro nejlepšího herce roku), který mi trochu připomínal starší verzi Matthiase Schoenaertse. Působivé souznění kamery a hudby, na plátně se tohle musí vyjímat. Dánský film roku a já říkám - proč ne? (10.04.2016)