Kozorožec 1

Kozoroh 1, dobré i špatné se v něm mísí v celek sice docela sourodý, ale v důsledku průměrný, přepůrněrný...a nemuselo to tak být. Dnes už nás nepřekvapí, že "fakta" se mnohdy nezjišťují, nepátrá se po nich, ale vyrábějí se na zakázku podle potřeby. Příkladem může být třeba konflikt v Palestině, kde obě strany jsou sto nabídnout "naprosto přesvědčivá" videa podporující jejich verzi "příběhu". Když jde o tak důležitou událost jako je válka, proč by třebas nemohlo jít zinscenovat přistání na Marsu? Nebo bych snad měl hovořit o přistání na Měsíci? Ale jistě, to bych asi měl. Vždyť konspirace o tom, že k přistání na Měsíci nikdy nedošlo jsou staré jako přistání na Měsíci samo. Zlí zastánci pravdivosti verze o přistání však zle argumentovali. Taková konspirace jim přišla přitažená za vlasy. A tak zřejmě nezbylo, nežli natočit film o tom, jak by takový podvod šlo provést... A tu mnohdy film sám (nejspíše nechtěně) odhaluje, že konspirační teorie skutečně za vlasy přitažené bývají. Na kývnutí malíčkem Mocného v Pozadí mizí lidé, agenti FBI podstrkávají kokain a rozbíjejí se brzdy aut. Mocný v Pozadí je prostě něco jako Bůh, byť občas chybující. Zvláště druhá půle se z tohoto hlediska nevyvedla a zvrhla se v pouhou hru na kočku a myš s oním Mocným. Hru nepříliš vzrušující. To půle první nabízí víc. To víc se téměř cele koncentruje v monologu, kterým doktor Kelloway vysvětluje wannabe astronautům, proč je třeba projekt zinscenovat. Dotkne se mnohého, s čím se vědec mnohdy musí při své práci potýkat. Tou první je ztráta (možná jen domnělá) prestiže vědeckého stavu. Veřejnost se o práci vědců nezajímá, podstatné jsou pro ní jen aplikace jejich výsledků. Vědci vidí samozřejmě svou práci jinak. Věda není než poznávání Pravdy pomocí vědecké Metody a může být něco vznešenějšího (snad krom pomoci bližnímu)? Může vůbec být něco duchovnějšího? Proč ostatní to vzrušení z poznávání necítí? Připadá mi, že tohle vše onen monolog v sobě má - ovšem lze ho vnímat i jako výtku vědcům, aby nenaříkali nad svým zhrzeným egem. To vlastně spíš. Ale, koneckonců, možná je ta výtka oprávněná (IMHO není, ale já to nevidím objektivně :) ). V onom monologu máme přitomen ještě jeden aspekt vědecké práce. Hlad věřejnosti i úřadů po výsledcích, který vědce nutí kroutit svá sdělení, nutí je k přehánění úspěchů, nutí je k výsledkům za každou cenu, nutí je k absurdním tvrzením v žádostech o grant. Vždyť taková žádost musí dopředu říct, k jakým výsledkům se dospěje a lépe se jí zadaří, když do ní vložíme slova jako "Evropská Unie" a "nano-něco". A kdo jednou neměl výsledek, kdo jednou vlastně neměl štěstí, bude mít příště co se ohánět, aby sehnal peníze. Vědec, ten Rytíř Pravdy, je na rozpacích. Má lhát, aby mohl příště vyrvat Pravdu Nevědomosti? Nebo se má přiznat k chybě a prohrát s Neznámem svůj boj? Co může udělat? Kde je ta hranice? 24 miliard dolarů? 3 lidské životy? Ale ne, to už jsme asi daleko za ní, to už není tlak touhy po poznání, co zde vstoupilo do rozhodování - to je Mocný v Pozadí se svými Zájmy... On tu hranici překročit může a s ním i vědec stojící na jeho straně. A může se to stát, vždyť průměrný vědec není morálně lepší než jiný průměrný člověk. Bohužel, vždyť jeho vztah k Pravdě by mu v mých snech měl odnímat moc lhát... (04.02.2009) (menej) (viac)