The Red Pill

Kdyby tento dokument natočil muž, byl by automaticky smeten ze stolu jako propaganda všudy přítomného patriarchátu. Navzdory tomu, že jej natočila žena bude ze stolu určitě smeten i tak. Na každou kritiku lze v pomyslné SJW příručce najít potřebnou odpověď. Stačí pouze zavřít oči, zacpat uši a řvát tuto odpověď tak dlouho, než druhá strana zjistí, že to nemá cenu. Za dobu, kterou se tímto tématem zabývám už některé automatické odpovědi dokážu předpovědět, takže tipuju, že bude ve smyslu: "Tato žena žije v patriarchátu tak dlouho, že už má principy misogynie zažité, internalizované a nevidí jak moc je utlačována.". Klíč k těmto otázkám / problémům je komunikace a ne její prevence. (08.05.2017)

"I no longer calll myself a feminist" ... Posledné slová v tomto dokumente ktorá hovoria za všetko. Stále som toto hnutie považoval za fanatizmus a dokocna až náboženstvo ktoré sa na problémy zameriava hrozne jednostarnne, je neraz arogantné, hlučné a nenávistné proti všetkému s čím sa samo nestotožňuje. Nebudem tu vypisovať všetko čo ma v dokumente fascinovalo, pretože by toho bolo veľa ale napíšem svoje motto k tomu keď hovorím na tému feminizmu a "rovnoprávnosti žien v spoločnosti" - "Keď chcú ženy rovnocennosť tak nech príjmajú povolavacie rozkazy do vojen a nech berú krompáče a idú kopať cesty a kanály ako muži. Potom sa môžme baviť o nejakých odlišnostiach". Amen. Hillary Clintonová : "Nepáčia sa mi povolavacie rozkazy pre obe pohlavia" " Feministky nechcú rovnoprávnosť pohlaví, chcú výhody pre jedno pohlavie na druhým". (26.11.2017)

Lidé se neustále vyvíjejí, ale díky pokroku v průmyslu, technice, kanalizaci, zdravotnictví atd. se naše vztahy změnily tak hodně, že na jistých místech vznikly strie / jizvy nebo možná dokonce i zůstaly otevřené rány. Rány a jizvy je třeba hojit a ne ignorovat. Tenhle dokument se té role ujímá. Jeho tvůrkyně sama je totiž velmi femininní (křehká blondýnka) žena, co se považuje za feministku, a přitom je ochotna zpochybnit vše, naslouchat oběma stranám, vidět fakta a kriticky přemýšlet. Sama se tak vydává do té zaječí nory / bere si červenou pilulku, při tom nachází hluboké pochopení pro utrpení obou stran, odhaluje také nemocné jednání a povrchní bludy ve společnosti a klade důležité otázky, třeba: "Proč některé feministky nespolupracují s mužskými aktivisty, jestli jim jde o rovná lidská práva?". Takhle si představuji skutečný investigativní žurnalismus - odvážný, laskavý a soucitný a budující mosty - proto si zaslouží všechnu chválu. Dokument je na youtube volně k shlédnutí, ale je to síla. (30.11.2022)

Tento dokument (problematiku), z mého pohledu, bez komentáře přejít prostě nejde. Protože se mi ale dělá z celé situace (na kterou upozorňuji již cca 10 let, zvl. na diskriminaci na akademické půdě) fyzicky nevolno, nebudu se příliš rozepisovat (na své poměry), a nechám dokument hovořit sám za sebe. V tomto komentáři bych chtěl dodat pouze tři věci: 1) V dokumentu jsou zmíněna základní, dobře prozkoumána a velmi dobře statisticky podložená fakta. Velká spousta témat však zůstala stranou, aby dokument bylo možné co nejméně napadnout (a neměl 3h). Tato nezmíněná témata nejsou ani tak sporná, jakožto daleko hůře doložitelná, jelikož zde naprosto absentuje jakýkoli výzkum, a data je třeba odvozovat sekundárně, často ze samotných feministických výzkumů. Jinak řečeno, byť byly v dokumentu zmíněny ty zásadní problémy, celková suma problémů, které dopadají na muže je cca dvojnásobná. 2) Přestože ve svém osobním i profesním životě mám víc než hořkou osobní zkušenost (a drtivá většina mužů kolem mě) se zmíněnými (i opomenutými) tématy, nejsem schopný, mluvit o svých zkušenostech otevřeně. Říkejte tomu zbabělost, pokud chcete. V porovnání s tím, jak bych se cítil, kdybych o svých zkušenostech začal mluvit otevřeně, bych raději asi spáchal sebevraždu (bez nadsázky).  V podobné situaci se nachází (dle statistik) cca 40 - 60% mužů (záleží na statistikách), a dalších cca 20% je schopno se svěřit pouze vybrané známé osobě, a nanejvýše jednou, a ve chvíli, kdy již tíhu svých pocitů nemohou unést (nebo v opilosti). Ze statistik dále vyplývá, že o podobných životních zkušenostech je schopno mluvit 2x, až 3x více žen než mužů. Jinak řečeno, u výše zdvojnásobeného počet témat (tj. problémů většinou končících smrtí muže) je třeba zdvoj/ztroj násobit i počet postižených osob, abychom dostali cca reálný počet mužů, kteří zmíněnými problémy trpí. ... Každý muž, který je veřejně schopen vystoupit se svým životním příběhem, a poukázat na tyto problémy (vesměs mužskou genocidu a zotročování) má můj neskonalý respekt a obdiv! 3) Je třeba mít na paměti, že toto je dokument z USA, vycházející takřka pouze ze statistik v USA. Pokud se však podíváte na způsob zacházení s muži (nebo na velmi chabé a ojedinělé statistiky) kdekoli jinde než v USA, můžete často až nabýt dojmu, že se muži v USA vlastně ještě mají dobře. Přeci jen je asi snesitelnější, když vás společnost ignoruje a feministky vám ruší přednášky, než když vás vytáhnou ze školy, práce nebo domova, poníží, mučí, a pak za živa upálí nebo něčím ubijí. Zvláště pro Afriku (ale např. i Indii, Rusko atp.) je tak třeba výše zdvoj/troj násobený impakt daných problémů, opět zdvoj až troj násobit, a především přidat na brutalitě daných „problémů“. Odhady hovoří o cca 3 až 5 mil. mužských životů, které jsou takto ročně(!) zmařeny, a to pouze v USA! Prohráváme v nerovném boji, ztrácíme milióny mužů z našich řad, a nevidím ani 300 bojovníků, kteří by odmítli složit ženám k nohám své zbraně, a namísto toho zvolali MOLON LABE. (02.12.2021)

Tento film komentuji jakožto absolventka programu Gender Studies na Karlovce a jako takový pro mě byl must-see záležitostí. Cassie má dobrý úmysl dát prostor oběma stranám a sama se k celé věci víceméně nevyjadřovat, nicméně její video vstupy vypovídají a o velké naivitě a nedostatečné znalosti genderové problematiky v celé její šíři, byť se definuje jako feministka. Problém neleží v mužích, ani ženách, nýbrž v nedostatku komunikace mezi oběma tábory a nepochopením, že příčína je v genderových stereotypech a jejich neustálém upevňování skrze socializaci. Pokud budeme od malička kluky vychovávat k tomu, aby byli silní, nebrečeli, atd. - nejen, že u některých rozvoj agresivity spíše podpoříme, ale zároveň v takovém diskurzu nebude možné muže zároveň vykreslovat jako oběti domácího násilí. Pokud jsou ženy považovány za primární pečovatelky, tak to má jak výhody - že nejspíš u soudu získají děti, tak nevýhody - že si třeba nemohou tak svobodně vybírat kariéru, mají míň peněz, atd. Vše má své pro a proti. Proto jediné řešení vidím v přistupování k lidem jako k individualitám v jejich jedinečnosti, spíš než na ně automaticky nalepit předsudky a labely spojené s jejich genderem ještě před tím, než mám možnost je dostatečně poznat. Jak zde vidíme z první ruky, je to velice kontraprodukutivní. Jak říká Emma Watson, je to boj všech lidí, ne jen žen, a muži, jakkoliv mohou ze současného uspořádání profitovat v některých oblastech, v jiných zase ztrácejí. Rozhodně mě mrzí a rozčiluje tendence současné doby - politická korektnost a nemožnost o určitých věcech mluvit (viz. azylový dům v Londýně), protože to není dostatečně atraktivní téma. Dělat z žen neustálé oběti násilí plodí akorát další násilí a upevňuje tento pocit v ženách, místo aby jim to dávalo konkrétní návod, jak takové situace řešit. A zároveň to zneviditelňuje násilné ženy, které týrají své partnery. Nic není černobílé a každý jsme jiní, proto nemají takové generalizace vůbec žádnou vypovídající hodnotu a v podstatě jen zakonzervovávájí status quo. Zkrátka dokud bude feminismus tematizovat pouze ženské problémy a nepřihlédne k tomu, že i muži to mají v některých ohledech těžké, a že na nás všechny bez výjimek nějak dopadá současný genderový řád, budou v reakci na to vznikat skupiny jako MRA, které zase akcentují mužskou zkušenost. A to znemožňuje vzájemný dialog, což považuji za extrémně neefektivní a dokud nevznikne jakýsi nový směr (něco jako Gender Studies), který řeší tuto problematiku v celé její šíři, není pro mě možné se identifikovat s čistě jednou nebo druhou stranou. (17.09.2017)