Môj strýko

Čas pohodového království, které není tak docela pohodové a poklidné .... kontrast staré pařížské čtvrti, navozující dojem např. Monmartru, ještě nepropadlého turistům, s jeho bukinisty, studenty, bohémy a umělci nezřídka světových jmen, na jehož rozích můžeme potkat mladého, ještě neznámého Picassa, stále mimo sebe jsoucího Modiglianiho nebo o něco později Tristana Tzaru, ale také Vítězslava Nezvala, Alfonse Muchu, Františka Kupku,. Marii Čermínovou-Toyen .... a v protikladu k tomu vpád nového měšťáctví, dům, který chce být hypermoderní, ale je jen jen karikaturně neobyvatelný a vlastně nevkusný. Boj o dětskou duši, boj, na jehož jedné straně stojí pábení roztomilého, i když nepraktického ne zcela příčetného strýčka, na straně druhé vítězný industrialismus, ještě netušící, že směřuje k ropným šokům sedmdesátých let a energetické trýzni současnosti. Šedomodré ladění filmu přesně vystihuje dramatičnost této nedramatické konfrontace, tu nudu, která chce být životem, a romantismus, jehož hlavní slabinou je stupňující se neaktuálnost. Laskavý nadhled, nostalgie, kterou i dnes alespoň zčásti známe z některých starých přežívajících zákoutí, vlídnost přístupnosti a vzájemnosti, ulice, která je jedním velkým sousedstvím, uličnictví, z něhož se rodí skuteční mužové a ženy, pro něž mít rodinu je radostná samozřejmost a ne poutající nepohodlné břemeno. Tatiho dialog nemá a nechce mít vyústění a zcela postrádá ambice jít do nevyhratelné konfrontace se svou dobou. Její základní tendence, tendence bruselského EXPa, zkráceně řečeno, ovšem postihuje přesně. I ve své nadčasové nepomalé pomalosti. (07.07.2008)

Můj první snímek od Tatiho. Zaměřuje tu svůj satirický pohled proti posedlosti moderní technikou, která ohrožuje bezstarostný běh tradičního způsobu života. Zlomyslně se kochá ukazováním, jak automatizace, údajně určená k zlepšení kvality života, pracuje proti pohodlí, odpočinku a radosti. Jenže lidský faktor v podobě chodící katastrofy, kterou představuje pan Hulot, nelze nikdy vyloučit. Cítíme tu spodní proud melancholie - do závěrečných titulků se ozývá hrozivý řev pneumatických kladiv, ale i nostalgický optimismus. Tatiho humor je výhradně vizuální a zvukový (cvakání, bzučení, syčení a prskání nejrůznějších Arpelovic „udělátek" i strojů v továrně, v níž dá Arpel svému švagrovi neuváženě práci, často dosahuje úrovně řízeného šílenství). Další uspokojivou a neoddělitelnou součástí je hudba, která se do scén přirozeně hodí a nenarušuje její strukturu. [7/10] (Alter, Centauro, Gray, Specta) (Eastmancolor /// Produkce: Louis Dolivet, Alain Terouanne /// Scénář: Jacques Lagrange, Jean L´Hôte, Jacques Tati /// Kamera: Jean Bourgoin /// Hudba: Franck Barcellini, Alain Romans /// Oscar: Francie (nejlepší zahraniční film) /// MFF v Cannes: Jacques Tati (zvláštní cena poroty)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (31.03.2010)

Nádhera. Živě si představuji, jak Jacques Tati seděl někde u kávičky v nějaké staré lidové čtvrti a prostě jen pozoroval cvkrot, pak pozoroval snobáčky a jejich chování, všimal si těch sic moderních, ale zoufale chladných novostaveb a pak to všechno secvrkal dohormady a vznik Můj strýček, dokonalost obrazovýho humoru. Například ryba s vodotryskem pořádně protáhla mou ústní fasádu. Nostalgicky vtipná satira, která je až do nejmenších detailů příjemně geniální. (02.01.2010)

Pokud si zvyknete na Tatiho pomalý styl vyprávění, budete odměněni neuvěřitelnou podívanou. Do detailů vycizelované obrazy, naprosto dokonalé dekorace a exteriéry, které přesně podtrhují vyznění filmu. Takhle snoubit scénografii s hudbou a myšlenkou umí jen Tati. A to nás ještě čeká Playtime...prvotřídní satira na snobismus, konzum a lidské maloměšťáctví! (10.06.2008)

Termínem „Big Dumb Object“ se označuje záhadný objekt, který budí údiv už jen tím, že je. Natož když něco dělá. Tati je takovým objektem ve vlastních filmech, protože stejně jako jiní hrající režiséři – Kitano nebo Allen – do svých světů nezapadá. A to proto, že spíše než o světy jde o společenská rozvržení blízká antiutopii (přesně mezi utopií a distopií), které se na první pohled tváří jako dokonalá forma uspořádání společnosti, ovšem právě s osobou režiséra vyplouvá na povrch pravý stav věci. ____ Tati je mistr v práci s komikou v prostoru. V rámci „le corbusierovského“ urbanismu rozehrává spousty žertovných situací a nechává promlouvat konfigurace možného a reálného (už jen ta rozkošná cesta Hulota do bytu přes labyrint schodišť a venkovních teras). Tati jako by okénkuje prostor na nezávislé segmenty, přičemž některé z nich spolu nechává „komunikovat“, ale záběr samotný komiksově (ostře) nerozděluje, dělá to jen jako. Možná by bylo přesnější říci, že v jeho filmech jde předně o anamorfózu, nikoliv o metamorfózu: proměna a kritika probíhá spíše v zobrazení než v bytí. ____ Velice zajímavě se jeví psychologie postav, které neprocházejí jakýmkoliv vývojem, dokonce ani k Hulotovi téměř nemění postavy svá stanoviska, ale stěží v tom lze vidět pouhý odkaz na kritiku post-industriální veřejné sféry. Motivace tohoto přístupu vězí v porušení vazby mezi lineárním dějem (to platí, protože v Mém strýčku lze vysledovat srozumitelný, sic matný příběh) a lineárním vývojem postav (to neplatí, jak řečeno). Tím pádem může Tati dokola vršit všemožné kabaretní a komický výjevy, protože je neustále na začátku, jemně se posunuje pouze přeběhová linka, na niž navěšuje svoje nápady. Neméně osvěžující je přístup k dialogům, poněvadž postavy často mluví, třebaže nic konkrétního neříkají a nevidíme titulky (odkaz na grotesky), a jindy probíhá vše jako v normálních filmech. Stručně řečeno, universum pana Hulota představuje nadmíru originální deformaci reality, ačkoliv si všechny parametry reality trvale zachovává. (16.12.2008)