Axolotl Overkill

Takový ten klasický život puberťačky, co to nemá v rodině úplně v pořádku. Ve filmu se nic moc zásadního nebo překvapivého nestane. Po celou dobu je to takové úplně stejné, což je škoda. Na druhou stranu mě to ani nenudilo, což je velký plus. Nakonec je to docela zajímavá podívaná. Je super, že to, co vidíme ve filmu, může se úplně v pohodě odehrát i v realitě, možná si i na někoho vzpomenete. Po pravdě ani nevím, jak ohodnotit. Protože tenhle snímek se bude spíš líbit těm mladším teenagerským divákům. Já jsem si z toho snad nic neodnesl. (27.06.2018)

Jako padesátník si už mohu dovolit luxus srovnání několika generací. Moji rodiče vyrůstali v divokých 60. letech a dokázali si pubertu a dospívání užít i ve skromných komunistických poměrech. Pravda, tvrdé drogy chyběly, ale neřestem holdovali i tak nezřízeně. Já se sestrou jsme dospívali v 80. a raných 90. letech a drželi jsme se už výrazně zpátky. Pro mé děti je i ta má příležitostná sklenička vína něčím dekadentním a moji rodiče by byli jejich přístupem k zdravému životnímu stylu šokováni. Mám pocit, že ze své generace výrazně nevyčnívají. Pravda, proti světu pořád chlastáme první ligu, ale už to vážně není, co to bývalo. Jedinci, kteří mají sebezničující období dospívání, tady byli, jsou a budou, ale neměl jsem ani v nejmenším pocit, že by z filmu vyplývalo něco jako generační výpověď nebo to něco říkalo o mladé německé generaci. Je to prostě o genetické výbavě a možná i zázemí jedné nevyrovnané holky. Ale na to, abych mohl něco dedukovat, byl snímek příliš fragmentovaný a nesourodý. Navíc mně byl s přibývajícími minutami stále více lhostejný. Už první scéna monologu řidičky v autě mě varovala, že film je na můj vkus až příliš pozérský. Snímku a jeho postavám buď věřím, nebo ne, a na to, abych se v něm orientoval, mi stačí prvních 10 minut. Tady se naladění na vlnu tvůrců nekonalo. Celkový dojem: 35 %. (10.06.2021)

Keď máme 16 sme: pozérski, nekontrolovateľní, otravní, relatívne slobodní, nejasní, rozpoltení, občas zábavní, bezstarostní, zmätení... to všetko sa podarilo pretlmočiť do štruktúry filmu. Na ploche 90tich minút to nestíha byť tak otravné a neznesiteľné ako predloha. Kým belgická autorka Julia Ducournau sa (pravdepodobne) snažila o nekonvenčný, výstredný obraz dospievania, Helene Hegemann sa to podarilo. Bez krvi, bez mäsa, bez nechutností... za to naozaj excentricky a surovo. (17.09.2017)

Z minulého roku ve Varech jsem si odnesla nejintenzivnější zážitek právě z německého drama hororu o dospívající dívce Der Nachtmahr, a tak už jen podobnost k tomuto filmu mě velmi nalákala. Axolotl Overkill je sice úplně jiná liga, nemůžu ale říct, že by byla nějak druhořadá. Naopak je to velice snaživé drama s prvky německého humoru a taky je to zajímavá sonda do duše a sexuálních preferencí jedné náctileté dívky, kterou sice hraje herečka, které bude třicet, ale přesto mi byla velmi sympatická a svou roli zahrála velmi atraktivně. Film je obecně plný množství zajímavých postav a ještě zajímavějších scén. Například k nejlepším podle mého patří taneční scéna, která podezřele připomíná klip na Chandelier. Nechybí ani malá vsuvka s ťapkajícím tučňákem. Film pojednává hlavně o divokosti, nespoutanosti, svobodě a nezávaznosti a každý si z něj může odnést, co uzná za vhodné. Ještě musím zmínit, že celé stopáži kralují všudypřítomné skvělé soundtracky, které vás opravdu budou nutit uvnitř tančit. KVIFF 2017 (28.07.2017)

Tenhle film pravděpodobně rozdělí, a vlastně už rozděluje, diváky na dvě strany. Jedni v něm vidí úžasnou nálož hořce podané zábavy a druzí směsici nesouvislých hysterických skečů a nesympatických postav. Jenže to je přesně ono – Axolotl Overkill je taková předimenzovaná výpověď o roztěkanosti a přepjatosti současné mladé generace. Jakkoliv je to do jisté míry manýristická snaha o děsnou jinakost (axolotlové, tučnáci, atd.), Miftiino extrémní prožívání si mě prostě získalo. (06.07.2017)