Réžia:
Jaromil JirešKamera:
Jan ČuříkHudba:
Zdeněk PololáníkHrajú:
Josef Somr, Jana Dítětová, Luděk Munzar, Jaroslava Obermaierová, Milan Švrčina, Miloš Rejchrt, Evald Schorm, Věra Křesadlová, Jaromír Hanzlík (viac)Obsahy(1)
Univerzitní posluchač Ludvík Jahn pošle z jakéhosi školení své dívce a zároveň kolegyni pohlednici, na níž mimo jiné napsal: Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! A protože se píší léta padesátá, následky na sebe nenechají dlouho čekat. Dívka, jatá posvátným citem stranické povinnosti, předá pohlednici fakultní organizaci, Jahn je vyloučen ze strany, vyhozen z fakulty a jako obyčejný voják poslán do trestního pracovního útvaru nazývaného Černý prapor a pověstného mimořádně surovým zacházením... Jeden z nejproslulejších filmů 60. let se opírá o stejnojmenný román Milana Kundery, soustředěn cele na důležité poznání - totiž že nová křivda neodstraní ani nezahluší křivdu starou. K takové mravní kocovině zákonitě dospěje hlavní hrdina, těžce postižený stalinistickými represemi, když se po letech pokusí aspoň zprostředkovaně se pomstít původci svého pádu. Režisér Jaromil Jireš postihl jak kruté poměry v pracovní vojenské jednotce na začátku 50. let, tak uvolňující se společenské ovzduší o patnáct let později. Prolíná někdejší události s nynějším děním na základě náhodného podnětu, na základě podobnosti, i ve zvukové rovině vrství asociativní spoje. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (285)
„Ty vole, tebe jsem bít nechtěl!“ Žert z filmového plátna si stejně jako ten ze stránek knihy zaslouží přídomek „Kunderův“. Autor spolupracoval na scénáři, který vznikl před vydáním knihy (nikoliv před jejím napsáním) a také díky tomu funguje Jirešův film jako ucelená, na knize nezávislá hořká komedie. Filmu neškodí ani nejvýraznější změna oproti předloze, redukce vypravěčů na jediného – namísto specifického jazyka jsou nám ostatní představeni adekvátním projevem herců (Kostkovy krátké kapitoly plné náboženských motivů svou několikaminutovou přítomností plně vynahrazuje Evald Schorm, morální autorita nové vlny). Odhodlanost v jinak smutně prázdném pohledu Josefa Somra násobí tragikomičnost Ludvíkova počínání. Cokoliv udělá, ublíží tím sobě, nebo někomu jinému. Lépe, kdyby neudělal nic? Flashbacky, kdy na ostatní hledíme očima Ludvíka a postavy hovoří přímo k nám (dochází tudíž ke skutečnému dialogu s dobou minulou), slouží jako ironický komentář přítomnosti: vítání občánků x jaké proradné bestie z nich nejspíše vyrostou; cimbálová muzika x tvrdá práce v dolech. Iracionální smích se nabízí jako jediné rozumné východisko. Kundera scénárista stejně jako Kundera spisovatel varuje před zapomínáním na minulost, aniž by sklouzával k moralistnímu poučování. Kromě Ludvíka, který ovšem v minulosti zatuhnul jako vaječný koňak v závěru Passerova Intimního osvětlení, se většina postav chová, jako kdyby žádné „tehdy“ nebylo. Nemožnost určit, co je lepší, vzbuzuje intenzivní, dlouho doznívající pocit marnosti. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, Vančura ()
Cynický odsudek prašivé ideologie vyvolávající "vážnou radost, kde není prostor pro legraci" a která křiví charaktery věrců i bezvěrců. Z nadšených soudruhů se stávají zhýralé a pokrytecké svině (Munzar) nebo zoufalci schovávající se za šťastný úsměv (Dítětová), svobodomyslné překroutí v netečné cyniky bez budoucnosti (Somr). A neteční (všichni ostatní), ti jsou vždy pouze poslušní. K člověku až hnusně upřímné. Takhle nějak si představuji dokonale depresivní film. ()
Výrazně metaforické pozadí vyprávění a výtečný výkon smutně prázdného Josefa Somra – to je tím hlavním, co si na Jirešově Žertu budu vždycky pamatovat. Snímek kritizující totalitní politické praktiky, jak víme, komunistická cenzura poslala do trezoru. Působivé svědectví těží i z toho, že si Milan Kundera pohlídal scénář. Tragikomické, přesné. Nezapomínejme na minulost. ()
Padesátá léta a jejich odpadový odkaz působila svou tíhou už na současníky a zejména pak na ty, kteří byli jejich nechtěnými účastníky a nezřídka i mravními spolupachateli. Tedy i na generaci Kunderovu, Kohoutovu, Vaculíkovu, Jiráskové a mnoha dalších, kteří z mnoha důvodů - nejčastěji pro mladický věk - podlehli v druhé polovině čtyřicátých let vábničce navenek idealistického projektu KSČ. Hlavní postava, do níž jsou zřejmě sneseny zkušenosti mnoha lidí této skupiny, svým životem i svou bezmocí, krystalizující do touhy po černobílé mstě-odplatě, svou ponurou životní cestou i naplněním své chorobné touhy zjišťuje, že vlastní vnitřní problémy není možné řešit snížením na úroveň zhoubců a reflektovat je navíc do lidí, kteří s původními ději mají jen málo společného. Při posuzování a srovnávání kvality literární předlohy a filmového zpodobení není možné překrývat písemnictví a obraz; na to jsou obě umělecké řeči až příliš odlišné. Společný jmenovatel - pocit tísně a bezmoci, vlastní dnes i nemalé části polistopadové populace - , který prostupuje celý ŽERT, vrcholí závěrečným Jahnovým povzdechem, že zbil nepravého. Ale jakého nepravého? A tak na vylučovací scény padesátých let, ze kterých mrazí i dnes - bylo to v našem hraném filmu zřejmě poprvé, co byly podány v takto obnažené podobě - nenalézáme odpověď nejen ve více než 40 let starém díle, ale ani dnes, v naší současnosti. Tato nadčasová hořkost bezmoci a bezradnosti ŽERTU je plně ne nadčasová, ale - bohužel - současná. ()
Kdyby neexistovala knížka, hodnotím líp. Takhle ale musím "jen" čtyři, i když si upřímně neumím představit, jak knižní předlohu líp dostat do 80 minut filmu. Jireš odvedl moc dobrou práci a není jeho chybou, že Kundera to napsal tak výtečně. EDIT LFŠ 2018: celý letošní festival /tj. 25 hodin/ jsem de facto absolvoval kvůli jedinému lákadlu - setkání s Josefem Somrem. Očekával jsem vetchého senilního starce a bál jsem se, že ho na pódium Slováckého divadla dovezou (člověk nesmí věřit Kleinovi a jeho Básníkům). Josef Somr je stále vtipný, hloubavý a upřímný muž a já si přeju, abychom se za těch dvacet let v Uherském Hradišti oba znovu potkali. Filmu budeme říkat stále Žert, a ano, má své pevné místo v tom nejlepším šuplíku čs kinematografie. Z odstupem dalších deseti let od prvního zhlédnutí a kdoví kolik od četby románu, Jireš natočil geniální věc. To prolínání časů, Ludvíkova absence v obrazech z úplné minulosti a postupné četnější oběvování v novějších etapách života, je mistrně sestříhané a kdyby tehdy Žert mohl soutěžit o nějaké dnešní ceny, získal by absolutorium za střih zvuku i kamery, dialogy a scénář. Škoda, že filmový technik z radia už není mezi námi. A taky Evald Schorm, skvěle zahraná civilní postava. ()
Galéria (8)
Zaujímavosti (18)
- Natáčení filmu převážně proběhlo v Uherském Hradišti. (Terva)
- Roli Luďka Munzara mal hrať pôvodne sám Pavel Kohout, ktorý bol režisérovou inšpiráciou na tento charekter. (kosticka7)
- Kasárne pre PTP našli filmári dvadsať kilometrov od Plzne v barokovom chotěšovickom kláštore, ktorého sa zmocnila armáda. Vojaci sa prizerali natáčaniu, niektorí si dokonca aj zahrali. Postava čatára Knapčíka bola pripísaná až na mieste natáčania. (Raccoon.city)
Reklama