Ucho

Z komunistů se mě dlouhodobě zdvihá žaludek a tenhle film ukazuje jeden z důvodů proč. "Kde můžeme mluvit ? " Nikde. " Dialog mezi manžely, pronesený ve vlastním domě, prosím ! Vítejte v době vlády Komunistické strany Československa. Film, který po psycholgické stránce nemá v dějinách naší kinematografie obdoby a herecké výkony dua Radoslav Brzobohatý - Jiřina Bohdalová musí ocenit bůh osobně, protože žádné pozemské ocenění není za takhle zahrané role dostatečné. (12.11.2008)

Dost drsný film na svojí dobu, u nějž chápu, že tehdá nebyl uveden do distribuce, protože by si tím komunista podkopal hrob. Ale co s člověkem dokáže takové Ucho udělat, to je skutečně maso. Radoslav Brzobohatý, kde ještě vypadal vcelku mladě a ne stejně jako o pár let déle až do dnes a Jiřina Bohdalová, jeho tejdejší manželka, nám ukázali, že agresivita může člověka bez problémů zničit. Měl jsem při sledování neskutečné nervy, psychologické to teda bylo. Ještě že jsem v té době nežil. (10.12.2009)

Oceňuji obrovskou odvahu režiséra, scénáristy, všech herců i vlastně všech autorů filmu. V roce 1970, kdy většina Čechů klopila hlavy pod tlakem normalizace, natočil Kachyňa úžasný film o jedné noci náměstka ministra a jeho ženy, kteří se vrátí pozdě večer domů po večírku se stranickými a státními špičkami. Doma je čeká jen tma, hluchý telefon, všudypřítomné odposlechy a tajná policie všude kolem domu. Film plný strachu ze zatčení, překypujících emocí a frustrace z nerovného manželství je hereckým koncertem pro živočišnou Jiřinu Bohdalovou a chladného Radka Brzobohatého... Podobně odvážně už snad jen Alexandr Solženicyn napsal v roce 1962 svou novelu z pracovního tábora - Jeden den Ivana Děnisoviče. Ukázka: http://www.sms.cz/film/ucho/ukazka (17.02.2009)

Kachyňova formální strohost (střídání pouhých dvou lokací, statická Illíkova kamera) je přímo hozená rukavice ústřednímu hereckému tandemu, který ji zvedl více než důstojně. Tak strhující herecký koncert, podle skvěle napsaných not Jana Procházky, se jen tak nevidí. Paranoia doby, vrtkavost politických partají komunistického režimu a v neposlední řadě trhliny desetiletého manželství naservírované do jedné nekonečné noci. Před třiceti lety soudruhům nevonící odraz doby, dneska varovně vztyčený ukazovák, který si zaslouží více než pouhé promítání v klubových kinech! (01.03.2007)

To, co můžeme u Londona nebo Komárka či Mňačka číst, to můžeme v tomto filmu vidět i cítit. Vlčí smečka nejprve likvidovala "přednostně" demokraty, pak začala požírat sebe samu. Osud Slánského posledních hodin před zatčením je jedním z mnoha možných výkladů a zároveň obsahů tohoto Kachyňova díla. Ponurá atmosféra jako kdyby nás uváděla do ještě o poznání zdémonizovanějších Poeových výtvorů. A do doby a poměrů možná v mnohém ještě strašnějších. Do chvil, v nichž nikdo, ani ti Nejvyšší, nevěděli, co bude. Do tísně, zoufalství, malosti. Do dna žumpy, kterou také v sobě nosíme. Jsme ještě lidé, ptá se jedna z hlavních postav v závěru UCHA. A neptá se marně: podstata systému, tak okázale lidového navenek, tak trapného mezi sebou na dýcháncích, večírcích, žranicích, pijatikách, a tak neúprosného v té karikatuře, kterou byl i vůči sobě samému, je strašlivá. Ludvo, já se bojím, říká žena v závěru. Bát bychom se měli i dnes. (25.08.2007)