Vlak do stanice Nebe

Vlakem až do Nebe, k dědovi. Tam prý nikdy nebude válka. Jen slunce, které koulí očima, děsiví čerti, vodníci a lesní stvoření v dědově chalupě. Jenže válka je a němečtí vojáci přijíždějí i na vesnici... Poetika dětství, her, lásky i přátelství však v Kachyňově snímku převažuje a bezhlavý rytíř na bílém koni a strach o dvě myšky jsou v tom momentě mnohem děsivější než tisíce Němců kdesi doma v Praze... (05.11.2011)

Já tyhle válečné filmy pro děti zkrátka můžu. A pokud jsou natočeny pod taktovkou Karla Kachyni, je to pro mě záruka kvality, dobrosrdečného humoru a poetických záběrů. Film Vlak do stanice Nebe vypráví o malé holčičce Dáše, která odjede před válkou od maminky z Prahy do horské vesničky ke svému dědečkovi. Tady se Dáša seznamuje s místními dětmi, zvyky a taky lokomotivami. Z celého filmu jsem měla dojem, jako bych listovala knížkou s několika na sebe volně navazujícími příběhy, které propojuje právě houkání lokomotiv a všudypřítomný sníh, led a dětský smích. (05.05.2014)

Konec války dětskými očima plný typicky kachyňovské poetiky a fantazie. Nadchly mě krásné záběry na zimní krajinu s parními mašinkami. A taky samozřejmě geniální ústřední valčíková melodie od koho jiného než Zdenka Lišky. Vytknout by se tomu asi dala někdy až poněkud přehnaná naivita v dialozích hlavních dětských hrdinů. Dnešní děti by určitě uvažovaly trošku jinak. Kladu si tedy otázku, nakolik je může tento film ještě oslovit. Ale v kontextu československé tvorby počátku 70 let (normalizace) je celý ten film málem malý přírodní úkaz. (17.04.2017)

Nechcii zde polemizovat o době vzniku filmu, kdy normalizačním restrikcím podlehli i Hutka, Třešňák a Vodňanský, a do "kulturního kouta" musel zalést každý, kdo chtěl něco tvořit. Partyzánská parodie Karla Kachyni však patří mezi úspěšné "dětské" filmy, které k nám přicházejí většinou z románsko-arabské provenience a které dnes tolik obdivujeme. Nejednoznačný konec - spánek šípkové princezny a její probuzení - patří zajisté i k pohádkám pro dospělé. (29.03.2021)

Na Vlak do stanice Nebe se dá dívat třemi různými způsoby. Za prvé jako součást tvorby jednoho z nejzajímavějších a nejschopnějších československých režisérů, kdy je nutné říct, že Kachyňa uměl natáčel i atmosféričtěji a lyričtěji, a tenhle kousek patří spíš k průměru. Za druhé, posuzovat ho v kontextu doby, kdy si musíme uvědomit, že v roce 1972 vyvrcholila normalizace a doba byla k filmování hodně nevlídná. Vlak do stanice Nebe patřil k tomu nejlepšímu, co v oné době vzniklo, a poměřováno současnou tvorbou, si vůbec nevede špatně. Za třetí, jako ukázku vynikající práce s dětskými herci, kdy mě vůbec nenapadá titul, který by se mu v polistopadové tvorbě přiblížil. Už jen za tohle si Kachyňa čtvrtou hvězdičku zaslouží. Celkový dojem: 75 %. (06.01.2017)