Zlatí úhoři

Všechno, co mi tak nějak chybělo nebo nesedlo na Srncích, tak to jsem tady našel v plný parádě a přirozeně poetický kráse. Nic vyumělkovanýho, nic nucenýho, a přitom je to zajímavý a silný jako málo co. Tohle! je filmová poezie přesně podle mýho gusta... a ta Fišerova hudba tý poetičnosti jenom přidává, ale to asi nikoho nijak nepřekvapí. Pro mě jako diváka to každopádně bylo mnohem přístupnější, srozumitelnější a bližší než Srnci - možná i kvůli tomu, že spoluscénáristou byl sám Ota Pavel, možná proto, že Menšík je prostě herecky úplně jinde než Heřmánek. Třeba do Srnců jednou dorostu, já to nijak hanět nechci, ale Úhoři jsou prostě pro mě osobně ne o ligu, ale o dvě jinde. Ta klukovská vášeň a fascinace lovem (jak u kluka, tak u táty), ty nádherně srdečný ódy na ryby, ta řeka, zurčení vody, příroda, všechny ty dětský sny a naděje, ale i ten samotnej kontrast s násilím a nesmyslností války jsou tady tak krásně a upřímně vykreslený, že se k tomu těžko dá něco dodat. A děti hrajou taky dobře, tak co víc si přát! (05.08.2016)

Jeden z nejlepších Kachyňových filmů vůbec. Zlatí úhoři jsou filmem mého srdce a nedám na ně dopustit. Viděl jsem je mnohokrát a nikdy mě nepřestali dojímat. Tady je geniální úplně všechno. Od skvostných hereckých výkonů přes geniální hudbu Luboše Fišera, brilantní střih Jiřího Brožka, nádhernou kameru Jana Čuříka až po fantastickou Kachyňovu režii. Malý velký film, na který se nechytá ani pozdější Kachyňova Smrt krásných srnců, natočena taktéž podle povídek Oty Pavla. Závěrečné titulky s Fišerovou hudbou jsou nádherným vyústěním celého filmu. Čistá poezie. (08.05.2022)

Ota Pavel patří již dlouhá léta k mým nejoblíbenějším autorům. A jeho nezapomenutelným poetickým i realistickým způsobem popsané příhody jeho mládí (podobně jako u "Smrti krásných srnců") dovede nesmírně poutavou formou převést do filmové podoby právě jen Karel Kachyňa. A spolu s perfektním výběrem ústředních hereckých postav a hlavně nezapomenutelných hereckých výkonů (Hrušínského, Menšíka, Mikoláše ("Prdelky") i dalších) vzniklo dílo, které oprávněně patří ke klenotům tehdy československé kinematografie stejně jako dílo Oty Pavla patří ke klenotům československé literatury. Přesto, že Heřmánkův tatínek a Vančurové maminka ve "Smrti krásných srnců" jsou rovněž nezapomenutelní, u mne těsně na body celkově vede toto komornější televizní zpracování Pavlovy předlohy. Sportovní terminologií (Ota Pavel měl sport také nesmírně rád) možná v technické hodnotě (příběh) vedou "Srnci" ale v uměleckém dojmu a celkově pro mne "Zlatí úhoři". (24.05.2017)

Od výrazných sportovních knižních reportáží (DUKLA MEZI MRAKODRAPY) se Ota Pavel v druhé polovině šedesátých let posouval do pomyslných pater "vysokého umění". Půvab "Poberounčí" české "Medvědí řeky" mu učaroval již jako chlapci a jako kdysi Božena Němcová se i on v tušeném čase blížící se předčasné smrti se do tohoto svého "lusthauzu srdce" vracel, aby tu čerpal sílu pro vedení svého beznadějného boje. Vstoupil přitom - mimoděk a určitě neúmyslně - na nejvyšší piedestal české literatury a z údolí Berounky učinil další nesmrtelný kraj českého duchovního Panteonu. Filmové ztvárnění (Ota Pavel byl s Kachyňou spoluscénáristou filmu) to všechno dokázalo uchovat a navíc zživotnit prostřednictvím dvou velikánů české Thálie. Psát o jejich výkonech a snažit se postihnout jejich kvalitu unaví - také dělostřelba všech myslitelných superlativů dokáže vyčerpat posluchačovu či divákovu pozornost. Svět mládí, jeho nepomíjející svěžesti a čerstvosti postřehů z postupného objevování krás světa, je tu uchován ve svém dalším neopakovatelném ztvárnění. Zdá se, že nejen pro dobu svého vzniku. Je nepochopitelné, že jistý tip série např. NOSTALGIE zůstává doposud mimo zájem tvůrců DVD našeho národního hraného filmu. (30.12.2007)

Neuvěřitelné melancholický film, který umí neskonale dobře a nadčasově pracovat s atmosférou jednotlivých scén a daného dobového zařazení. Přechody z dětské naivity až po zhmotnění absolutní reality. Luboš Fišer jako skladatel doplnil jednotlivé scény až mystickou hudbou. K tomu Vladimír Menšík a Rudolf Hrušínský v jedněch ze svých nejlepších rolí. Poetické ve všech směrech a dalece přesahující klasické filmové umění. Ota Pavel tu doslova ožívá ve svých vzpomínkách na své dětství a spolu s ním veškeré jeho emoce. (10.04.2023)