Hudba z Marsu

Je to sice blbá agitka, ale dá se tam najít několik dobrých fórků a hlavně je tam skvělý (jako vždy) Oldřich Nový. Tři hvězdy za film a jednu přidávám za úžasnou scénku/píseň "Z pekla štěstí", která mě (i díky Janu Werichovi) dostane vždy do kolen. PS: Vážení spoluhodnotící, IMHO by politika do hodnocení filmu neměla vstupovat. (01.06.2004)

"Tak takhle ten socialismus nevybudujeme!"....huláká Jaroslav Marvan. Má tam dost hroznou roli, ještě více mi bylo líto Oldy Nového. Má tam monolog, kde sám sebe charakterizuje jako obět doby. To je velká pravda. Vidět prvorepublikového elegána v takovém hnoji... :( . Pepíček Bek odvádí svou klasiku, jako vždy je plný elánu a dokonce hláškuje: "já si dám chleba s maceškou"! O samotném ději nemá smysl psát. I v této frašce funguje kouzlo nechtěného. Vidět zpívajícího traktoristu s družstevníky... :), prostě se nejde nesmát. (15.06.2010)

Tahle hudební šaráda Kadára a Klose ze stříbrného plátna náleží k tomu zajímavějšímu z československého filmu první poloviny 50. let. Tvůrci se navíc snažili o satiru, nechybí tomu invence a vtip, dokonce hostováním Oldřicha Nového v druhé hlavní roli to místy začalo být nostalgický nádech směrem k době první republiky. Leč kulturní agitace jdoucí ruka v ruce s tehdejší ideologií chtě nechtě z filmu výrazně přetéká, takže i nadčasové a cílené vtípky zde trochu zapadají mezi momenty vtipné spíše nechtěně. ,,Takhle ten socialismus nevybudujeme, soudruzi!!" :o) Přesto jsem se u filmu dost pobavil, vystoupení orchestru to bylo nápadité, bručoun Jaroslava Marvana stejně jako v Andělovi velice zábavný a taky vidět spoustu známých herců v té době v krásných barvách vnímám jako požitek. Vcelku Hudbu z Marsu respektuju jako výrazný milník napředující v nelehké době k filmům ještě zdařilejším: v rámci žánrové divácké komedie o rok vznikl Dědeček automobil, Kadár a Klos na satiru obyčejného člověka v době budování socialismu 50. let navázali o tři roky ve Třech přáních a scenárista Vratislav Blažek se rovněž nevzdal a v nasledující dekádě přispěl k vývoji českého filmového hudebního filmu/muzikálu mimo jiné zdařilejším kouskem Dva z onoho světa a hlavně přelomovými Starci na chmelu. 55% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (30.07.2019)

Kdykoli vidím něco z téhle doby, tak si chtě nechtě musím opakovat, že to byla doba kdy nevinní lidé umírali na šibenicích a stačilo jedno chybné šlápnutí, aby byl člověk nadosmrti poznamenán... To je konstatování, které s tímhle filmem zdánlivě nesouvisí... zdánlivě... Je na něm vidět ono manévrování "mezi mlýnskými koly". Na jedné straně snaha o reflexi, na druhé straně nepokryté poklonkování režimu, na jedné straně vtipná, krásně natočená místa, na druhé místa vysloveně pitomá. Pořád se nám ve vzduchu ovšem vznáší zmíněná oprátka, přestože rok 1955 už je spíše rokem počátku pomalého tání. Jenom samotný fakt, že se po éře budovatelských filmů točí komedie, musel tehdy působit nesmírně silně. Možná i proto se ve filmu mihnou lidé, jakými je Jan Werich. "Najíždíme na člověka", skvělý program pro krvavá a zcela bezohledná padesátá léta. To myslím vážně! Složitá doba zkrátka plodí těžko pochopitelné filmy... Zajímavé komentáře: Zloděj kol, Oskar (29.01.2008)

Gottwaldovské noviny Naše pravda v dobové kritice napsaly: "Je jen potěšující, že vzdor tomu, oč se film Hudba z Marsu snaží, ctitelů jazzové hudby typu ´z Marsu´ u nás vůčihledně ubývá (ve prospěch takových souborů, jako je Lúčnica) a že předsedové našich závodních výborů nejsou takoví ztřeštěnci, jak se autoři nepovedené satiry asi domnívají..." :-) No, to jen tak pro obveselení a ilustraci dobových reakcí. Tehdejší kritika se totiž jednohlasně zděsila, protože to byla v tuhých padesáctých letech snad první filmová satira. Z dnešního pohledu neskutečně mírná a shovívavá. No nic. Já bych se chtěl věnovat jiné věci - Vratislav Blažek napsal postavu hudebního skladatele Karase přímo pro Oldřicha Nového. "Jsem jako zrnko kávy - doba mne rozemlela." pronáší zde svým typickým hobojovým hlasem. A je v tom reálná zkušenost člověka, který přežil koncentrační tábor, zažil oslnivý comeback s Pytlákovou schovankou, ale vzápětí mu režim znárodnil divadlo, které vlastní pílí vydupal ze země, šmahem odsoudil žánr i charakterový typ, který byl jeho doménou, a přinutil ho obléknout montérky pro film Slovo dělá ženu. Postava pana Karase nese tolik podobných znaků s Novým, že má skoro dokumentární charakter a už kvůli němu stojí za to ten film vidět. Protože je tam všechno, co sám prožíval - ústy pana Karase si nový nesměle a trochu ustrašeně zoufá nad svou situací, zároveň se s nadějí chápe příležitosti uplatnit se jinde a jinak, sám sebe přesvědčuje, že snad časem bude všechno při starém. 40% (01.02.2006)