Chlapi neplačú

Ve filmu je mnoho postav veteránů s různými charaktery, ale slévá se to v takový rozkouskovaný chaos toho, co to znamená mít zmatek v hlavě z nějakého válečného konfliktu. Film na karlovarském festivalu vyhrál Zvláštní cenu poroty. Hlavní drama se odehrává uvnitř, v jídelně, na pokojích, a zejména při společných sezeních, kdy se jednotlivé bolestné scény z paměti vojáků nejen vyvolávají a zveřejňují, nýbrž také na místě inscenují. Spíše divadelní půdorys, na němž se aranžují i glosují zraňující vzpomínky, je namístě, třebaže po čase může unavit stereotypem. Aktéři filmu Chlapi nepláčou jsou vystavováni věčným pochybnostem a také tady platí, že namísto silných sólistů rozhoduje přesná souhra rovnocenných osobností. Jako každá podívaná založená na modelové situaci má i celovečerní debut Alena Drljevice předvídatelný vývoj od seznámení přes napětí k očistě. (28.06.2018)

Vojnové jazvy na tele a duši sa ťažko zacelujú. Tvorcovia sa v širokej koprodukcii snažili vyrozprávať príbeh mužov z rôznych národností bývalej Juhoslávie, ktorí stáli na opačných stranách frontu. Film je síce obžalobou vojny, ale to nie je primárne, zaoberá sa traumou povojnového stavu. Nenávisť a nacionalizmus je stále živý a prejavuje sa v chovaní aktérov. Síce poznamenaní vojnovými útrapami, stále nedokážu nájsť v sebe silu silnejšiu ako nenávisť, ktorá dohnala Balkán do konfliktu. Cesta k nápravám chýb je zložitá a zaujímavý experiment so zástupcami strán kdesi v horskom hotely v sebe nesie mnoho poznaní, uvedomovanie si utrpenia druhého. Snaha o humanistické dielo sa vcelku vydarila, záver aj vďaka metaforickému vyjadreniu dáva nádej. (14.06.2018)

V souvislosti s filmem bývají vyzdvihovány především herecké výkony, ty jsou sice pohlcující, ale Chlapi nepláčou dovedou udržet diváckou pozornost i jinak. Film je totiž velice obratně odvyprávěn. Drljevic citlivě odkrývá historii svých charakterů ve vzájemných konfrontacích, které jsou vedeny nějakým prostředníkem - terapeutem, recepčním, alkoholem. Každá scéna má svůj význam a odhalí divákům novou informaci. Každý krok, každý panák i  každá vteřina filmu. Vše je pečlivě vedeno jako terapeutické sezení, které neustále distribuuje ty správné stimuly, aby vzbudilo očekávané reakce. Film ani na vteřinu nezaváhá, dokonce ani v samotném závěru, který není radostným vyléčením nebo definitivním vyhořením, ale opatrným krokem k lepší budoucnosti. (08.07.2017)

Film o tom, že traumat války se jen tak nezbavíš. Své o tom můžou vyprávět američtí vojáci, spíš tedy jejich psychické problémy. A to ještě bojovali proti nepříteli na jiném kontinentu. Srbové, Chorvati, Bosenští Srbové však byli fyzickými sousedy a pak jednoho dne se počali masakrovat navzájem. Snímek poukazuje na to, že staré rány nikdy nelze zacelit úplně, a že vrazi i oběti mají každý svou pravdu. Film je zajímavý, ale není to můj šálek kávy. Bohužel mne nezaujal natolik, abych na něj pěla ódy, ale ani jsem nebyla nijak zklamaná. Za mne průměr. (30.12.2017)

Válka na Balkáně byl hrozný průser. Nikdy jsem nepochopila, jak rychle se ze sousedů a kamarádů stali úhlavní nepřátelé, kteří se bez milosti střílejí a podřezávají si navzájem své nejbližší. Tohle se přece nedá jen tak rychle zapomenout. To vážně stačí pár dní na horách, trocha psychologického skotačení a vše je odpuštěno, a zase jsme všichni kámoši? (14.03.2020)