Réžia:
Václav KrškaKamera:
Ferdinand PečenkaHudba:
Jarmil BurghauserHrajú:
Vlasta Fialová, Jana Rybářová, Apostol Karamitev, František Smolík, Otylie Beníšková, Přemysl Kočí, František Kovářík, Josef Kotapiš, Gustav Nezval (viac)Obsahy(1)
V koprodukci s Bulharském natočil Václav Krška dvě orientální pohádky. V této začala vládkyně žárlit na svou sestru, která se zamilovala do chudého malíře. Mladíkovi slíbí sestřinu ruku, pokud ze železné skály vymámí pramen zázračné vody. Muž se proto podstoupí mnohaletou dřinu, pracně se prokopává do skalního masivu. Zobrazení exotického prostředí je však příliš chladné a dekorativní, sám příběh pak hodně chtěný.
První česko - bulharská produkce. Současně s českou verzí byla natáčena také bulharská, kdy byly přeobsazeny některé hlavní role bulharskými herci a někteří čeští herci v malých rolích zůstali. Ve stejných dekoracích byla zároveň natočena pohádka "Labakan". (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (39)
Film Václava Kršky Legenda o lásce plně dosahuje svého názvu. Nejedná se tedy o klasickou českou pohádku, ale o velkou romanci, kde láska doslova láme skály. Tento druhý počin z režisérovy bulharské anabáze je mnohem zdařilejším než Labakan. Vlastně Legendě o lásce není vůbec co vytknout. Od monumentální výpravy přes nádhernou hudbu až po skvělé herecké výkony ústřední trojice. Skvělý zážitek. ()
Pro filmového tvůrce bude vždy výzvou zpracování poezie a poetického díla. V tomto případě vznikla další orientální pohádka, kde postavy jsou vykresleny až do hlubin svých skrytých tužeb a nahoty vlastní existence. Díky natáčení exteriérů v Bulharsku má krajina azurové lemování a závan exotiky. Kulisy jsou dokonalým a výstižným doplňkem k vyjádření pohádkové atmosféry. Poetiku se v gestech a obrazech podařilo zachytit a uchovat. Postavy padají do skrytého zákoutí vlastní duše a hluboké upřímnosti. Jde o lásku. O lásku na různé způsoby. O lásku upřímnou a obětavou. V obrazech, v gestech, ve slovech, v očích i ve slunci. Jednu z podob lásky nalezneme u vládkyně orientálního Arzenu Mechmene Banu (šarmantní Vlasta Fialová). Obětuje to nejcennější, miluje a chrání, žárlí a trestá, odpouští a nedůvěřivě přihlíží. Druhá z podob lásky zdobí vyléčenou sestru vládkyně, Širín (půvabná Jana Rybářová). Oddaně miluje, vytrvale čeká a miluje a čeká na vytouženou náruč a příval očekávaných polibků. Třetí podoba lásky je osudem talentovaného malíře Ferchada (zajímavý Apostol Karamitev s hlasem Václav Voska). Maluje, miluje, unáší a rube, věří a rube a miluje. Z dalších rolí: nestandardní osoba s nadpřirozenou schopností a zásahem do osudů lidí a hlas pravdy Neznámý (sympatický František Smolík), stará palácová chůva a Ferchadova obětavá matka (Otylie Beníšková), žárlivá a závistivá pravá ruka vládkyně a mocný vezír (zajímavý Přemysl Kočí), Ferchadův starostlivý otec a výborný malíř Bechzad (příjemný František Kovářík), bezradný a ustrašený sultánský nejvyšší lékař (Josef Kotapiš), úzkostlivý sultánský hvězdopravec (Gustav Nezval), konkurent, pokušitel a mladý malíř Ešref (Zdeněk Kampf), či houževnatá Železná hora (hlas Zdeněk Štěpánek). Cynik by mohl poznamenat, že pokud by Arzen neměl jen lenošivé obyvatelstvo, tak by vodu měli již dávno. Ale to by nebyla ani poetická legenda o lásce. Každý přináší oběti, každý rozdává a přijímá svůj díl lásky. Pohádka si vznešeně a filozoficky pohrává a pokládá otázku za otázkou. Místo odpovědi odhaluje hlubinu niter hlavních postav. Bez předsudků, s emocí, s láskou i s žárlivostí. Optimistické, lehké, vzletné. ()
Po druhém shlédnutí na mne Legenda o lásce už nepůsobila tak těžce a bezvýchodně, jako kdysi v dětství. Silný, poetický příběh..., ale ten starodávný a mile afektovaný způsob hraní mě přece jen fakt trochu nechtěně rozveseloval. Přitom oceňuju spoustu pěkných momentů, ze kterých čiší poctivý divadelnický základ (třeba na dnešní dobu minimalistické řešení, kterým ztvárnili chvíli, kdy Vládkyně přichází o krásu mi přijde po zásluze pětihvězdičkové a užívám si ho daleko víc než celou tunu digitálních triků). ()
Hovořil-li jsem v komentáři u filmu Labakan o jisté tvůrčí bezradnosti, pak tento fakt platí dvojnásobně u druhé pohádky Václava Kršky natočené v koprodukci s bulharskou kinematografií. Klasický motiv nenaplněné lásky a povinné zkoušky charakteru je rozehrán zcela nedostačujícími prostředky pro metráž dlouhého celovečerního filmu. Jediným uspokojivým kladem tak zůstávají vedle vděčných bulharských exteriérů pouze výkony Jany Rybářové a Vlasty Fialové v rolích dvou sester. Obě zmíněné umělkyně v tomto filmu docházejí na rozcestí svých kariér i životů. Rybářová nedlouho po dokončení spáchá sebevraždu z nenaplněné lásky ke kolegovi Přemyslu Kočímu (ve filmu hraje postavu vezíra), Fialová v příštích letech zasvětí své umění především divadelní Thálii. I takové bývaly konce nadějných osobností českého filmu. Můžeme jen litovat, jak nesmyslně a trestně bývalý režim zacházel s podobnými talenty. ()
Fialová s Rybářovou se zamilují do stejného Cikána a Krška z toho hned udělá pozdvižení. Moc pozdvižení to vlastně nebylo, spíše to byla nuda. Tak jsem si ji zpestřila tipováním, kdo ve výsledku bude nejvíce přehrávajícím. Vyhrál Karamitev. A že to byl skutečně drsný souboj, protože jediným solidně hrajícím byl Smolík. ()
Galéria (6)
Fotka © Filmové studio Barrandov
Zaujímavosti (6)
- Při natáčení filmu se herečka Jana Rybářová (Širín) zamilovala do operního pěvce Přemysla Kočího (vezír). Tato nešťastná láska byla hlavním důvodem její pozdější sebevraždy. (raininface)
- Jedná se o první česko-bulharskou koprodukci. Se stejným štábem a stejným obsazením v menších rolích byla souběžně natočena i bulharská verze. Přeobsazeny byly role Širína (Emilija Radeva), Mechmena Banu (Ženi Božinova) a vezíra (Andrej Čaprazov). (lausik)
- Natáčení probíhalo v Bulharsku. (Terva)
Reklama