Dersu Uzala

V době, kdy se Kurosawova tvorba v Japonsku potýkala s krizí, natočil tento osvícený režisér v Sovětském svazu nádherný filmový epos podle literární předlohy Vladimira Arseněva. Příběh o velikosti a síle lidského přátelství, síle lidského ducha a krás divokého Usurijského kraje východní Sibiře. Přátelství mezi lovcem Děrsem (Munzuk) a kapitánem expedice (Solomin) je ukázkovým setkáním omezené civilizace s ničím nespoutanou svobodou dávno zapomenutých časů. Ukazuje nám, nakolik krásný a čistý, zároveň ale krutý a drsný je život v divočině. Nakonec právě ryzost a upřímnost tohoto života je pro Děrsu životní nutností, bez které nemůže existovat. Neb on je součástí divočiny. Tam je jeho srdce. A právě v tom je ta krása i tragičnost příběhu. 80% (26.02.2012)

87% - Velmi zajímavé, zároveň však upřímné a přirozené vyprávění o setkání dvou lidí v přírodě, a jejich opětovném shledání po letech. Na tomto filmu se mi líbí především jeho vizuální stránka. Záběry na přírodu ve mně vyvolávaly silnou emocionální odezvu, a při některých z nich jsem žasnul, jak byly technicky provedeny. Dialogy, na kterých je hodně znát Kurosawovo řemeslo jsou velmi skromné, a díky tomu i převědčivé. Děrsu mi svou ryzostí a dobráctvím občas připomínal Řeka Zorbu. Zde je koneckonců film o podobném přátelském vztahu muže cizince, a jeho průvodce. Krásný námět a výborné zpracování... Zasloužených pět hvězdiček. (28.03.2006)

Babajanovu verziu o Dersuovi Uzalovi z roku 1961 som síce vôbec nevidel, ale i napriek tomu si dovolím tvrdiť, že sa zrovna tej Kurosawovej z roku 1975 za žiadnych okolností nevyrovná, nepriblíži a ani nedorovná, až tak som z nej neuveriteľne nadšený, že ani v podstate sám neviem, či je to najmä vďaka tej samotnej, drsnej prírode, ďalej, povedzme sympatickým postavám, či dokonca i samotnému spracovaniu (nakrúteniu), alebo skrátka z každého rožku trošku, keďže som mohol obdivovať všetky tieto filmové zložky od samého začiatku až vari po samý koniec, keď som predsa ostal trochu smutným a zarazeným divákom, a to nielen z toho dôvodu, akej informácie sa mi dostalo následne do uší, ale vlastne už na samom začiatku som bol toho priamym svedkom, čo protagonista na konci len podtrhol. A niekde medzi tým sa náramným spôsobom rozprestieral tento nadčasový, skutočný príbeh, pojednávajúci o prieskumníkovi a lovcovi, z ktorých sa stali, vskutku naprosto nerozluční priatelia - niekedy začiatkom 20. storočia vo východosibírskej tajge, kde na seba po prvýkrát natrafili. Apropo, aj bez priamej účasti Toširóa Mifuneho (dvorného herca prechádzajúcich "kurosawoviek"), sa stále jedná o majstrovské, umelecké dielo, jedno z najlepších, aké počas svojej kariéry nakrútil, aj keď možno teraz trochu viacej preháňam, no podotýkam, že v tomto prípade ide predovšetkým o náročnosť ako takú, čiže podľa mňa film nie je určený pre dnešné zjednodušené publikum, chce to v prvom rade vnímavejších a trpezlivejších divákov, akých v súčasnosti bohužiaľ príliš veľa nie je, ktorí sa totižto správajú, ako nejakí, maximálne nevychovaní diviaci! Treba si všímať najskôr kultivovaného diváka, a až potom akéhosi diviaka, a je to mimochodom poriadny rozdiel. (14.12.2022)

Dobrodružný monument, který disponuje takovou moudrostí a lidstvím, že nezbývá, než japonskému géniovi vzdát patřičný hold. Děrsu bez příkras a patosu seznamuje diváky s krutou divočinou na Dálném východě, s tamními kmeny a jejich každodenním způsobem života. Barvitě a poutavě vypravuje o životě v tajze, kde příroda dává i bere. O zvěři, která se má lovit pouze za účelem obživy, nikoliv pro zábavu a v neposlední řadě všeobecně o lidech, kteří za záchranu života něchtejí nic na oplátku. Jednoduše prezentuje veškeré kladné vlastnosti, které má člověk žijící čistě v souladu s přírodou. Dlouho jsem nic s tak hlubokou myšlenkou neviděl. Za zmínku samozřejmě stojí i působivá obrazová kompozice a výprava. Lidé jako byl Děrsu Uzala chcete mít za přátele! Nesmrtelný snímek. (22.04.2020)