Máda da jo

Máda da jo, poslední film slavného japonského režiséra, je rozpohybovanou životní moudrostí s lehce rozpustilým nadhledem. Za dokonalou tečku Kurosawova snažení bych raději viděl jeho Sny, ale stále měl potřebu k vyjádření. Opět se napovídá mnoho ušlechtilých frází obdivu, ale akademické výkřiky a jejich nekritické přebírání nepředstavují automaticky i opravdovou kvalitu humanistického filmu. Útěk kočky není znamením citlivosti, ale neexistencí hlubokého mezilidského vztahu (úcta skutečný cit nenahradí) a je také výsledkem počínající senility. Autobiografické tóny vedení příběhu jsou zbožným přáním uctívaného stáří a vědomostí. Je to vysněné gesto, v něm lze využít všechny přednosti národního charakteru. Předmětem obdivu, a o ten zde jde především, je Hjakken Učida (sympatický Tacuo Macumura), oblíbený univerzitní profesor. Život na penzi proměňuje svou životní úroveň v globálním přeskupování sil moci. Ale jsou zde ochotné ruce věrných stoupenců. Občas se divák dojímá obrazovou poetikou, občas vyprávěnými příběhy, ale vždy jde především o obdiv zasloužilé moudrosti a touhu žít vlastní život. Z dalších rolí: profesorova věrná a starostlivá manželka (křehká Kjóko Kagawa), profesorův lékař Dr. Kobajaši (Takeši Kusaka), poživačný buddhistický duchovní Kamejama (Asei Kobajaši), či čtyři nejvěrnější obdivovatelé Takajama (Hisaši Igawa), Amaki (George Tokoro), Kirijama (Masajuki Jui) a Sawamura (Akira Terao). Máda da jo je humanistický hymnus na životní moudrost a touhu žít. Akiru mám raději jako moralistu, jeho humanista je mi pro své bezbřehé nadšení a všeobecnou úctu protivný, přestože jeho ušlechtilým snahám velmi dobře rozumím a má své opodstatnění. (18.12.2018)

No, tak já se toho nebudu bát a dám plné hodnocení, přičemž bez mučení přiznávám, že nejednalo-li by se o poslední film AK, bylo by to o hvězdu méně. Ale jako film o stáří a stárnutí, jako film na rozloučenou, je to dokonalé a krásné. Nikdy jindy jsem si neužil pomalé tempo (a představu znuděných, neposedně se vrtících západních zadků) mistrova snímku tolik, jako tentokrát. (19.02.2010)

Kurosawuv epitaf, ktery byl presne v tomto duchu natacen a u ktereho zrejme reziser dobre vedel, ze se jedna o jeho posledni film. Vhodnejsi zakonceni kariery uz to skoro byt nemohlo a hlavne se jedna o nezbytnou napravu reputace po predesle ne prilis zdarile Srpnove rapdsodii. Madadayo je neskutecne prijemny, mily a sentimentalni kousek, ktery sleduje posledni roky zivota veteranskeho profesora, u ktereho se od zacatku do konce nezbavite pocitu, jakoby se jednalo o samotneho Kurosawu. "Maadhhaaa Kai? ... Maaadadaaayo!" 7/10 (12.05.2010)

Měl jsem trošičku problém s poněkud přetaženou stopáží, přecijen takto banální příběh by si bohatě vystačil se stopáží o 20 minut kratší. Jinak ale bez výhrad, krásný film o lásce studentů k profesorovi a o lidskosti, na kterém je moc dobře vidět, že ho Kurosawa zamýšlel jako svůj úplně poslední film. (16.09.2010)

Především neskutečně vtipný snímek, jehož pointa tkví mimo něj a spočívá v aktu, jímž se Kurosawa sám přihlásí k autobiografické povaze postavy profesora, jehož nepodmíněné a na milion způsobů vynalézavé adoraci bývalými studenty se celý film potutelně věnuje. Kurosawa se tu zcela podle svého plánu vyjevuje jako neskutečně milý a na účet celého světa se bavící stařík-hihňající se rozverný bůh ve svém oblíbeném převleku. (18.02.2013)