Nahý

Velmi komplikovaný přemoudřelý bezďák Johny,který rád provokuje chodí po městě od ničeho k ničemu a potkává samé nesympatické a ošklivé lidi a převrací jim život na ruby i takhle by se dal film shrnout sice sem to dokoukal ,ale bylo to o nervy i přesto mě tento depresivní snímek něčím zaujal sám si to neumím vysvětlit. (25.03.2013)

Film, který nevypráví příběh, ale představuje postavy - lidi v celé své povrchní hloubce a příšerně smutné kráse. A každá postava tohohle poloneznámého opusu by svou životností a vydatností vydala za celý ensamble průměrného snímku. Za všechny Thewlisův Johnny, který je sice příliš arogantní na to, abyste mu věřili každou tezi, kterou ve svých sebeočistických výlevech vychrlí, jenž však sála takovým nezpochybnitelným šarmem a životní energií, že jsem si proti němu připadal jako absolutní mrtvola. Naprosto nezapomenutelný archetyp člověka, kterému bych se tak rád víc podobal. Dále mě fascinovalo to, jak si Leigh s neuvěřitelnou lehkostí hraje s naším očekáváním a používá ho proti nám, jak psychologii daleko radši naznačuje a implikuje drobnými detaily, než explicitně vykřikuje - a jak to všechno nádherně podtrhuje Dicksonova hudba. Absolutně brilantní film, na který nikdy nezapomenu. "You with me?" 100% (27.04.2014)

,,PROSTĚ NĚJAK ŽIJU ZE DNE NA DEN. SEMTAM NĚJAKEJ DEN VYNECHÁM. BEJVAL JSEM VLKODLAK....ALE TEĎ UŽ JSEM ÚÚÚÚPLNĚ NORMÁLNÍ! DO PRDELE! TĚM JE HEJ. NIC NEDĚLAJÍ. SEDÍ A VYJOU NA MĚSÍC“...... /// Píchání, perverzní kecy, uvolněný mravy. To všechno doprovází Johnnyho v Londýně, kam přijel za Louise, aby nakonec vopíchal Sophii. Můžeme o něm říct cokoliv, ale že by se nudil – to ne! Je to hajzl. Stejně jako Jerry. (Ale Johnny je vtipnější!) ,,KAM JDEŠ JOHNNY?“...,,PRYČ ZE SVÝ HLAVY!“ (Kdo mi tenhle skvost zase doporučil????) Johnny mele bláboly, potkává dalšího ,,dementa“, každej je píča a srší schopnostma Sokratovskýho dialogu..... Chytrej film. Neuvěřitelná výpověď v eskapádě slovních sraček, plnej osvobození od kakofonické zvědavosti lůzy, kterej nejsem schopen svojí prořídlou šedou kůrou vstřebat. Složitost jednoduchýho děje je nad moje chápání, postavám nerozumím (stejně jako v ENTER THE VOID), ony fixní ideje budoucnosti jdou mimo mé chronické systolické bušení srdce a aktuální neuralgii do prdele! Něco tak ,,plný“ dialogů se dneska těžko vidí. Existence světa. Moje? Vaše? Filosofujte a píchejte. OMELETA SMRDÍ! Panoptikum nešťastných(?), osamělých lidí (?) (kteří chtěj sex – pokud možno perverzní). Jo a abych nezapomněl: Jeremy za Sophií pospíchal, aby ji prdel roz.... no však víte...(jako ten ježek tý lišce...) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Znám všechny knihy Bible a vím, co Nostradamus myslel tím 6-6-6. 2.) Hledám poselství v každým čárovým kódu. 3.) Když ženská – tak starší, když sex – tak perversní. 4.) Věřím, že si šoustáním vrátím mládí. 5.) Thx za titule ,,FYDuk“. /// PŘÍBĚH ** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ * (05.08.2011)

jeden z najlepších anglických filmov, aké som kedy videl, úžasná výpoveď o dobe a jej hrdinoch zmietaných existenciálnymi problémami, otázkami, na ktoré nie sú odpovede a slepými motiváciami svojich antiheroických činov plných beznádeje. dokonalé obsadenie v komornom tempe rozohralo strhujúci príbeh, kulisami sa stala nepekná atmosféra Londýna začiatku 90. rokov a témou nič menšie ako hľadanie podstaty človeka, hľadanie jeho koreňov a miesta v čase i priestore, zároveň však večná rivalita hluchej spokojnosti so systémom verzus večnú nespokojnosť filozofov, prekliatych básnikov a mladých rozhnevaných mužov. Geniálne napísané scény, dialógy a repliky, ktoré chvíľu rozosmejp, aby vzápätí zaboleli a postavy, ktoré žijú a nie iba bezdôvodne prebývajú na plátne. Vážny a vážený film, nekompromisný film, pesimistický, ale ohurujúci. (28.11.2006)

Kdyby tato Leighova horečnatá chodecká „road movie“ (anebo sauntererie?) pojednávala více o nahých než o nahém, jehož poriomanie (a monomanie!) organizuje ono ustavičně připomínané drama naplňujícího se konce světa, zasáhla by mě tím víc. Všechny ty životy tváří v tvář žvástu, v nějž se zhroutil člověk, kamení, a divák tak klouže jen po evidovaných skulpturách v zapomenutém lapidáriu na konci studené války, ačkoliv důvěrnějším nahlédnutím v tu hemživou rozmanitost duší, z níž se rodí stále nová a nová první slova, by se dozvěděl více i o sobě samém, a neutvrzoval se jen v tom, jak správně sám tento svět vidí: protože vnímá jen zkreslujícím prizmatem zotročujícího Já. Zdánlivě vědoucí Johnny není nějakým osamoceným prorokem v londýnském panoptiku osamělých: sám je pouhým odrazem prvotního výkřiku, který ještě před půlstoletím zněl sytě krutým hněvem, zatímco on již své kletby jen vykašlává. Pansofické promluvy posedlého chorobnou neumluvitelností k sobě strhují přílišnou pozornost, takovou, jaká až zatemňuje celé navštívené (nikoliv obývané) prostředí: vyvolávají dojem, že je tím, který má každému co říct, zatímco ve skutečnosti stále mluví jen se sebou samým – v ostatních. Nenaslouchající a znecitlivělý nic nesděluje a s nikým nic nesdílí, jen cituje, trápí a zesměšňuje: bližní se mu otevírají jen jako různě zaprášená jeviště, na nichž sehrává svá ochotnická představení dle konvenčních scénářů. Struktura vyprávění, konfrontující jej souběžně s další vychýleným egomaniakem, psychopatickým sadistou, mi přišla rovněž příliš vypočítavá, poplatná snaze o příběh (byť efektní): vyvolává mylný dojem jedné osudové polarity, zatímco k takovému zásadnímu střetu dochází v každém záběru. Méně je mnohdy více – a to Leigh dokázal svým skvostným debutem Bleak Moments. V Nahých (!) toho mohl rovněž dostát, ale zřejmě se obával, že by tak film zahustil v divadelní hru… A obával-li se toho skutečně, pak oprávněně: protože divadlem tento film opravdu voní (a někomu jistě také páchne), a tímto feromonem mě také ještě více přitahoval... Každé setkání charakterizuje dokonalé a soustředěné vystižení postav – jejich jazykem, zvláštnostmi reakcí i skrytou motivací k hovoru (a v neposlední řadě skvělým herectvím všech představitelů). Každý z hrdinů touží po jedné, určité odpovědi, a té se mu nedostává – na rozdíl od krutosti, tělesné, duševní i jazykové. Nevnímaný, trýzněný prostor rovněž uzavírá tyto osobité interakce silou lidmi netušenou a každou repliku odstiňuje jakýmsi sivým smyslem věcí posledních: s každou větou tedy hrozí, že spadne opona a přikryje i diváka. Tak nevím, zda přeci jen nejde spíše o poctu Sarah Kane než Tonymu Richardsonovi… (20.01.2018)