The Souvenir

Snaživý a velmi intimní autobiografický portrét ženy, která si není jistá téměř ničím, od svého milence po vlastní filmovou tvorbu. Vstupte pouze pokud přijmete introspektivní dialogy o podstatě filmového umění a skutečnost, že ústřední toxický vztah není nikdy zcela obhájený. Úmyslná fragmentárnost a roztěkanost příběhu má za cíl, aby si divák sám doplnil mezírky, ale nemůžu se ubránit dojmu, že to výslednému celku částečně škodí. Láska k Tonymu se kvůli tomu jeví ještě méně pochopitelně, jako by Joanna Hogg automaticky počítala s tím, že její "zobrazení reality" zkrátka musí být univerzálně přenositelné na všechny, a přitom zapomněla na vlastní slova, že oba hrdinové jsou ve své podstatě absolutní podivíni. I tak - Swinton-Byrne a Burke jsou senzační a konec je nádherným příslibem druhého dílu. (02.11.2021)

Pro mě filmové zjevení. Po takové spoustě let člověk není úplně připravený, že by od filmového média dostal ještě úplně novou, a k tomu uhrančivě vysokou, kvalitu toho, jak citlivě se film může dotýkat života a sebereflexe, o to umocněnější, že svůj studentský život, svoji pozici v rodině venkovských aristokratů, svoje polapení v nesymetrickém, leč fascinujícím a silně, ale ne nutně zhoubně formativním vztahu s výrazně starším, inteligentním, křehkým i arogantním mužem pochybné existence a svůj v nejistotách dospívání a zrání se formující vztah k filmové tvorbě a možnostem i k filmovým institucím tu v prostředí londýnských intelektuálů 80. let s odstupem tří dekád reflektuje úspěšná osobitá filmová režisérka. A přitom, a to je na tom celém naprosto zásadní, zůstává její filmový počin plnohodnotně vyváženým, intelektuálně nepřetíženým, smyslově a esteticky vrcholně uspokojivým, pokorně krásným vyprávěcím uměním. Není to biografie, není to terapie, není to analýza ani zfilmovaný deníček, je to svrchovaný, divácky vstřícný, vysoce citlivý, nádherně nasnímaný, zahraný i zrežírovaný krásný film. *** Strhující je i obsazení: Joanna Hogg se od dětství přátelila se svou vrstevnicí Tildou Swinton, na filmové škole byly spolužačky a zůstávají celoživotně dobrými přítelkyněmi. Dcera Tildy Swinton, Honor, je kmotřenkou Joanny Hogg. Vznikla tak unikátní příležitost obsadit ty dvě do rolí mladé studentky Joanny či spíše jejího alterega  Julii a její matky. Honor si dokonce nastudovala deníky, které si tehdy Joanna jako studentka vedla. A ocenila jsem i to, že matka ve filmu dlouho zůstává nenápadně upozaděna, aby pak sehrála svoji klíčovou roli, jak už je tak údělem dobrých matek, a že to Joannu nestrhlo k tomu dát jí více prostoru a zviditelnění jen proto, že ji hraje Tilda Swinton. *** Během přijímaček postava Julii ve filmu vysvětluje profesorům svůj záměr, že při natáčení svého filmu z dělnického prostředí zahnívajícího maloměsta by ráda vycházela ze skutečných reálií a sledovala skutečné osoby, ale že nechce natáčet dokument, nýbrž reálné poklady použít k vytvoření nových postav, které by lépe odpovídaly jejímu pojetí.  Něco takového se děje i ve filmu, který sledujeme. *** A mimochodem, osmdesátkový soundtrack je tu naprosto fantastický. *** Výjimečná dvojprojekce celého diptychu byla fantasticky připravená v Bio Oko v rámci cyklu Girl Power, můj velký dík patří hlavně Anně Krejčířové za vtahující představení výjimečného díla i osobnosti Joanny Hogg. A samozřejmě Tereze D., že mě tam vytáhla. *~ (22.09.2023)

(35/2023) / Vcelku chápem, že veľa ľuďom sa film zdá prázdny a úmorný. Ono totižto vyžaduje aktívny vstup od diváka. Ja som sa od začiatku cítil pohltený a emócie síce nie prvoplánové, sú tam a sú naozaj silné. Toxický vzťah, coming of age, životné smerovanie. Silné témy. Ja som maximálne ukojený, emočne aj filmovo. (9/10) (10.05.2023)

Držme se singuláru a film nazvěme "Vzpomínkou", přičemž ponechme i česky chápanou konotaci francouzského slova "Suvenýr" (kupujte než rozprodám, jak zpívá Jiří Suchý), tedy připomínku, upomínku, něco svázaného se vzpomínkou, vzpomínku spojenou s touhou, přáním, snem. Vzpomínka jako minulý děj modifikovaný osobou, která jím prošla. A film je vskutku jakýmsi induktorem (vlastních) vzpomínek, který máme (na onu dobu) všichni. Vzpomínky se v nás indukují bez ladu a skladu, v souladu s filmem i mimo něj, i mimoděk. Hlavní postava, Julie, je přitom spíše bezpohlavní, je to jakési "my", rozhodně ne "oni". Udržet tuto lini koherentní po celou dobu filmu je obtížné, ale Joanna Hoggová to zřejmě dokázala. (16.12.2023)

Keď si predstavím ten scenár sám o sebe, tak to vyznieva dramatickým potenciálom vcelku nádejne. Avšak to prevedenie bolo na môj vkus príliš "artové" - čudné, mdlé, nevýrazné, ba priam nudné. Od epického vývoja, cez ťažkopádne dialógy, až po malátny vizuál. Takže celkovo sa moja pozornosť unášala skôr k sledovaniu časomiery ako k samotnému filmu. Ale možno sa niekomu bude páčiť. Mne nie, 1* za kostru scenáru. (30.10.2020)