King Skate

Miluju veškeré formy sportu, kde se člověk přilepí nohama k prknu a jede. Skateboarding odmalička jakbysmet. Roztékám se při vzpomínce na unikátní filmový zážitek s Legendami z Dogtownu, sleduju našeho současného skejťáckého ambasadora Maxima Habance a nepohrdnu jakýmkoli formátem, který se tímto sportem zaobírá. Přímo na tento cenami ověnčený dokument jsem se opravdu těšil, jsem vděčný za všechny záběry z kolébky této pouliční rebélie pod nadvládou socialismu, nic víc jsem si ovšem neodnesl. (16.04.2019)

Při srovnání s This ain't California, které se prostě nabízí samo a nejde se mu vyhnout, King Skate prohrává o pár délek. Ač super, KS postrádá to osobní zapálení, nosný příběh a pocit všeobjímajícího přátelství, které dodali skateující Němci. Je to super sestřih historických záběrů (copak všichni skejťáci tolik natáčí?, ty záběry jsou fakt super), s vysvětlujícími komentáři a povídáním jeskynních skejťáků, je to fajn, zajímavý, hodně to poví, hraje k tomu dobrá muzika (i když někdy strašně nesmyslně a skoro pořád strašně nahlas v porovnání s mluveným slovem) a to je asi tak všechno. Dávám tomu silný tři, ale pokud chcete něco víc než jen pohled na to jak vypadal skateboarding ve východním bloku před 30 - 40 lety, pusťte si radši This ain't California (který KS podle mě v mnoha ohledech kopíruje). (17.04.2019)

Mít sk8 (čti skejt) bylo zcela nepochybně ve městech gr8 (čti grejt) a kůl, ale na dědinách, vesničkách chcete-li, se jednalo o něco co se sektávalo s nepochopením a hlavně o něco co na vísky až tak neproniklo. Čili vzpomínám jak tehdá před léty si bratranci dovezli skejt, tak to bylo něco na co jsem se neodvážil vstoupit. Dokument nahlíží do skupiny lufťáků, kterým tento životní styl učaroval a kteří pod rouškou nadvlády komunismu objevili v Čechách svoji vlastní Ameriku, též svobodu... celkově zajímavá reportáž o něčem o čem se dodnes příliš nemluví. Spolu s punkovou hudbou celkově příjemné sledování. (19.04.2019)

Tohle mi strašně připomnělo mojí oblíbenou knihu Kmeny 0 o subkulturách za socialismu. Každá z nich si jak rostlinka v dusném temném pralese komunismu hledala tu svoji skulinku ke světlu, které bylo příslibem svobody a normálního života... Některé ze subkultur to měly těžké, jiné tak nějak záhadně proplouvaly pod bedlivými zraky komunistických funkcionářů prakticky bez povšimnutí či zákazů a represí. Pokud vím i z vlastní zkušenosti, leckdo se mohl se svými zájmy skrýt pod křídly ČSTV, kde například pod zkratkou TOM (turistický oddíl mládeže) fungoval nejeden téměř skautský oddíl apod... proto mne zaujalo, že pod stejnými křídly byli schováni i skejťáci. Díky velkému množství amatérských autentických záběrů na tehdejší klání a pokusy ovládnout to prkénko s kolečky dnes dokument získal nenapodobitelný feeling let osmdesátých což vše skvěle umocňoval vhodně zvolený hudební podkres. Překvapilo mně, že jedním z matadorů a sakra dobrým byl i mladý Petr Forman. Když si uvědomím, že tento sport šel zcela mimo mne už tenkrát (kamarád ale jezdil) i dnes, je s podivem jak moc mne dokument bavil. Znovu si uvědomuji, že jsem si zase u sledování řekl, že ti komunisté vlastně byli v něčem dobří. Nutili (nechtěně pochopitelně) lidi improvizovat. Dělat z ničeho neskutečné věci. Často jen podle kreseb s neuvěřitelným elánem si nadšenci razili cesty omyl - pokus a stavěly lodě, rogala, skateboardy atd... Nikde nic nešlo koupit, člověk musel být šikovný, nebo mít šikovného známého. O to větší pak byla radost z díla. Dnes? Konzum vše zalil a většinu těchto aktivit pohřbil, koupit si dnes můžete vše a klidně 1000x když na to máte. A tak si říkám, že přemíra blahobytu, ta vysněná meta těch co nemají, nemusí být nakonec to pravé. Koneckonců se na tom shodli i pamětníci v dokumentu. Dávám tedy za 5 otoček na U rampě. Líbilo se mi to ! * * * * * (06.06.2019)

Byla to jedna velká jízda. A to doslova. Zkopírovali pár amerických obrázků skejtu, doma v dílně vyrobili desky a kolečka, postavili rampy a překážky, napsali pár prosebných dopisů do velkých západních firem. A ono to fungovalo. Kolem skateboardu se v 70. a 80. letech vytvořila úzká komunita srdcařů, pro něž skate představoval svobodu, kamarády a cíle se posouvat dál. Šimon Šafránek dovedně kombinuje silné záběry z těchto let se současným vzpomínáním tehdejěších aktérů nejen na samotný sport, ale na tehdejší dobu v Československu, vztahy uvnitř komunity nebo proč někteří i přes možnosti nechtěli ze země odejít. Je obdivuhodné, jak dokonale Šafránek proniká do této subkultury a přenáší její atmosféru na plátno. Samozřejmě k tomu obrovsky napomáhá skvělý výběr hudby, uslyšíme The Clash i Mekyho Žbirku. Film, jehož příprava začala kampaní na Hithitu je pro mě zatím nejpříjemnějším filmovým překvapením letošního roku. (03.07.2018)