Mulholland Drive

Podobnost mezi městečkem Twin Peaks a velkoměstem Los Angeles se na první pohled zdá minimální. Avšak při důkladnějším prozkoumání člověk (divák) zjisťuje, že v obou těchto městech "tepe" něco velmi neklidného. Obě dvě města (a v nich žijící osoby) řeší totiž podobný problém, a to, že věci na povrchu vypadají úplně jinak, než pod povrchem. Pokud je Los Angeles "městem snů", pak ještě nikde není řečeno (či napsáno), že tímto snem nemůže být úděsná noční můra. A právě na tuto odvrácenou tvář "města snů" David Lynch ve svém jedinečném snímku MULHOLLAND DRIVE poukazuje. Rozepisovat se příliš o samotném ději by bylo - vzhledem k mnohoznačnosti a značně silné subjektivní interpretaci - zbytečné. To, co se však celým snímkem silně prolíná je jakýsi Lynchův zneklidněný a kritický pohled na zákulisí velkého hollywoodského byznysu, v němž je (občas/někdy/často/neustále - nehodící škrtněte) tak těžké mít a prosadit si svůj vlastní názor. David Lynch se i v tomto snímku zaměřuje na rozličné rozpolcenosti v osobnosti a na psychické a sociální anomálie. Scéna s podáváním kávy je pro toto více než silným příkladem (vybíravé a distingované chování při kávovém rituálu v kontrastu s celkově asociálním chováním). Tento moment je možné vypozorovat i v jiných Lynchových opusech (například: LOST HIGHWAY obsahuje prapodivnou scénu jakési sociální vyšinutosti - viz "vysvětlování" toho, kolik obětí ročně přináší nepřiměřená jízda automobilem). U snímku MULHOLLAND DRIVE si nesmírně cením jedné věci: může se sice žánrově přiřadit k dramatu, hororu či mysterióznímu nebo romantickému filmu, ale především jde o naprosto geniálně propracovaný psychologický film. Ba co více: David Lynch nabízí divákovi jedinečnou možnost stát se na chvíli psychologem/psychoanalytikem. Divákovi je předložen stejný pracovní materiál, tj. sny + pár dalších náznaků. A je jen a jen na něm, nakolik přiměřeně a správně tyto indicie rozklíčuje a interpretuje. Stranou samozřejmě nemůže zůstat ani poznámka o excelentních hereckých výkonech, bezchybná práce s kamerou, výborná hudba a přímo parádní zvuk (nervní vrnění, bzučení atd.). Shrnuto a podtrženo: David Lynch sice tentokrát nepředkládá zběsilou jízdu jako tomu bylo v případě LOST HIGHWAY, ale přesto se jedná o jedinečný a výborný opus. MULHOLLAND DRIVE je čistá a perfektní filmařská práce a neskutečně silný filmový zážitek. Poznámka: Věta "This is the girl!", se nesmazatelně vryla do mé mysli. Považuji ji za jednu z nejsugestivnějších vět, které jsem kdy ve filmu slyšel. (03.11.2003)

Můj první kontakt s Davidem Lynchem. Byl sem opravdu totálně mimo. To, jakým způsobem dokázal zahodit 2 hodiny vývoje filmu a během dalších deseti minut zakončit film v tempu naprosto smrtícím, aniž by dal divákovi jakoukoliv šanci pochopit, o co vlastně de je až trestuhodné. BOHUŽEL je tato závěrečná část suverénně nejslabší částí filmu a totálně ho shodila... (19.04.2006)

Ten začátek, než to začne bejt tak podivně mystický, či jak by se tomu dalo říkat, to ujde. To má ještě jakous takous konzistenci potom se to mění na pitomou blbost, ani zábavnou ani nic jinýho. A vyvrcholení, kde by obvykle měla být pointa nebo aspoň rozuzlení zápletky mi nějak uniklo a zamotalo se ještě víc. Kdyby rejža možná upustil od toho motání hlavy a někdy natočil něco, na co se dá dívat až do konce i v případě, že nejste filozoficky a módou předimenzovaní mladí fagani. Takže ten začátek tři, ten konec odpad, tedy průměrně jedna Chvilku jsem nad tím ještě přemýšlel ve svým kyslíkovým stanu a už jsem přišel na smysl tohoto filmu. přece aby měli režiséři co točit, herci co hrát a kinosály co promítat a kvaziinteligenti nad čím řečnit. (16.12.2005)

Toto je moje 'prvýkrát' s Lynchom. To som ešte nevedel s kým mám tú česť, takže som len nesmelo aby som niekoho neurazil hodnotenie za štyri. Potom som to pozrel znova, vediac do čoho idem a znova ten istý výsledok. Na podobné herecké výkony, mätúci scenár, perfektná hudba. To všetko ale nedáva nič dohromady dokopy. Všetko je nadmieru roztrieštené a koniec je bez pointy. Občas sa zdá, že by to mohlo niekam viesť a ja sa stále pýtam, prečo to tak nemôže byť. Aspoň pokus o nejakú súvislosť. A on ten David nie a nie. Škoda, možno nabudúce, aj keď pochybujem, že sa do toho ešte raz pustím. 60%. (08.10.2007)

Filosoficky postulát skepticismu a skeptického přístupu k možnostem lidského poznání rozvíjí americký, v pravém smyslu tohoto slova ,,kultovní", režisér David Lynch. Jako to u vícevrstevnatého a významově nejednoznačného uměleckého díla bývá, různí se jistě i jeho možné interpretace, základní úhel pohledu však zůstává - Co je realita? Jsme schopni ji vůbec vnímat a poznat? Nezkreslují naše vjemy objektivní pravdu do té míry, že vlastně poznáváme jen iluze, projektujeme do výsledného počitku své zkušenosti a vnímáme věci a jevy tak, jaké ve skutečnosti nejsou? Tenhle přístup v gnoseologii (teorii poznání) v dějinách filosofie nalézáme již u Platóna a jeho Mýtu o jeskyni či u antických sofistů a přes pozitivismus (David Hume atd.) se dostal až k současným postmoderním náhledům na poznání - a David Lynch je jedním z jeho možných úhlů pohledů. Prostá fabule příběhu o dívce, jež ztratila paměť, a snaží se odkrýt roušku zastírající to, co před nedávnem prožila (příznačná Lynchovská expozice) nás uvádí do zdánlivě harmonického světa běžných západních krimithrillerů. Pozorný divák tu však již nalézá i typicky Lynchovské atributy - jistý obnos peněz (částku 25 000 dolarů), dům číslo 17 a jakýsi záhadný modrý klíč (Lynch rád používá symboliku barev a čísel). To už je nezvratné znamení v přístupu k zobrazování reality (symbolicky západního světa a jeho médií - film si bere na paškál tak trochu i Hollywood a jeho poměry), proč vlastně všemu, co vidíme na filmovém plátně či televizní obrazovce tak rádi a slepě věříme. Náhle se totiž prudce změní všechny výchozí (jednoznačně interpretované) premisy - dojde ke změně identit několika postav, realita pozvolna ustupuje iracionalitě (téměř surrealistické pasáže jakoby z Městečka Twin Peaks), dochází ke zlomu chronologie zápletky, tříští se tradičně akceptovaná kontinuita děje a dějových rovin, divák se ztrácí v bludišti filmového času a prostoru. Lynch nám implicitně dokazuje, že poznat skutečnou realitu a pravdu je nemožné, i když se stále zdá, že indicie a nápovědy dávané nám tímhle snímkem nás k nějakému poznání nutně musí dovést... Chyba lávky, jsme zajatci vlastního vnímání a skutečnou podstatu tohoto světa (jakož i filmu Mulholland Drive) nikdy nepoznáme. Uvidíme jenom pár obrazů, pár odlesků na stěně, pár siluet bytostí, naznačujících, že skutečná pravda je někde mimo dosah našich smyslů. Jsme na tom stejně jako zajatci spoutaní v šeru Platónovy jeskyně... Ztracená dálnice ale v tomhle směru šla mnohem dál a byla (dle mého názoru) kvalitativně lepší... (24.09.2007)