Tenká červená linie
The Thin Red Line
The Thin Red Line
Réžia:
Terrence MalickScenár:
Terrence MalickKamera:
John TollHudba:
Hans ZimmerHrajú:
Sean Penn, Adrien Brody, James Caviezel, Ben Chaplin, George Clooney, John Cusack, Woody Harrelson, Elias Koteas, Jared Leto, Dash Mihok, Tim Blake Nelson (viac)VOD (4)
Obsahy(2)
Skvělí herci v hlavních rolích – George Clooney, Sean Penn, Nick Nolte a Woody Harrelson – se pouští do nebezpečné akce ve filmu, který přináší drásavě realistický pohled na válečný i morální chaos v Tichomoří během 2. světové války. Film byl v roce 1998 nominován na sedm cen Akademie, včetně ceny za nejlepší film a nejlepší režii (Terrence Malick). Tenká červená linie je filmové mistrovské dílo, které nemá srovnání. Gene Siskel ho označil za “brilantní... hrůzu nahánějící... nejlepší současný válečný film!” (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (752)
Poměrně slušný, vydařený válečný snímek z Tichomoří s výbornými výkony herců a s působivými válečnými scénami. Zajímavý je kontrast čisté přírody a ničících lidí. Nádherná je zde hudba Hanse Zimmera a kamera Johna Tolla. Nicméně celkově je na mě film moc dlouhý a chvílemi docela nudný. Ve stejném roce natočený Spielbergův vojín Ryan zůstává jednoznačně nejlepším válečným filmem. Z 8 oscarových nominací (film, scénář, kamera, střih, zvuk, střih zvukových efektů a hudba) nezískal film ani jednu. ()
Je to perfektná vojnová dráma od Terrenca Malicka. Má veľmi dobrý príbeh o amerických vojakoch, ktorí majú za úlohu obsadiť ostrov Guadalcanal, ktorý je pod japonskou nadvládou a pre obe strany je veľmi dôležitý. So spracovaním som veľmi spokojný, síce kvôli výrazne nadpriemernej dĺžke má o niečo pomalšie tempo a nájde sa tu aj pár skôr priemernejších scén, ale nemám s tým väčší problém, toto nie je čistokrvný vojnový film, ale milujem tu tú poetiku, ktorá je miestami až úžasná a tak ma mrzí, že jej nebolo ešte viac. Už úvod naznačí, že v tomto prípade sa jedná o niečo výnimočné, vojnový film, v ktorom ani zďaleka nejde v prvom rade o bojové scény a rôzne drsnosti, je tu výrazný pocit zbytočnosti vojny, viacero menších príbehov dôležitých postáv, ktoré túžia po domove, svojej milovanej a podobne a tak tá vojna tu ide aj čiastočne do úzadia, ale stále má výrazné zastúpenie a film funguje aj vo vojnovom žánri. Takže sa je stále na čo pozerať, funguje tu všetko a dostal ma hlavne záver, ktorý je skvelý. Akcie je tu dosť a je aj celkom vydarená. Ako som spomínal, tu nie je až tak dôležitá, ako vo väčšine podobných filmoch, skôr je taká pasívnejšia, zameriava sa hlavne na vojakov bojujúcich proti nepriateľom, ktorých ani nevidia alebo len zďiaľky, čo sa zmení prakticky len v jednej scéne, ale aj toto rozhodne zaujme, chválim aj pár výraznejších scén, ako celá situácia s bunkrom alebo beh cez dedinu plnú nepriateľov. Herecké obsadenie je skvelé, len ťažko by sa hľadal film s väčším množstvom známych hercov, ako práve tento, aj keď mnoho z nich sa tu ukáže len na okamih. Zaujalo ma aj, že tento film prakticky ani nemá hlavného hrdinu, skôr každá časť patrí niekomu inému a tak najviac ma zaujal James Caviezel, pre ktorého je to životná úloha a tak ma mrzelo, že nemá viac priestoru, výrazný je len v úvode a v závere, výborný je aj Sean Penn, Ben Chaplin, Nick Nolte a viacero menších postáv. Réžia a technická stránka sú vynikajúce, Terrence Malick je jeden z najlepších režisérov vôbec a to jasne dokázal aj tu, vynikajúca práca. A musím pochváliť aj skvelú hudbu. Tenká červená čiara je asi najlepší americký vojnový film vôbec, mám ju o dosť radšej, ako napríklad Ryana z toho istého roku a plné hodnotenie jej ušlo len tesne. Keby sa ešte trochu pridalo tej poetiky a viac priestoru dostal Caviezel, ktorý tu je skvelý v každej svojej scéne, tak o plnom hodnotení nepochybujem, ale aj takto som veľmi spokojný a rád si tento film občas pozriem. 87% ()
Já zrovna na válečné filmy nejsem, ale tenhle mě hodně moc zaujal. Naprosto úžasné exteriéry, ten dokonalý kontrast temně modré oblohy a zelených planin. Skvělé herecké obsazení, kde co voják to herecká legenda. Nijak nepřikrášlené scény bojů a naprostá realističnost. Klidně bych dal pět hvězdiček a vůbec by mě netrápilo svědomí, žel třeba v porovnání s Vojínem Ryanem tam ještě malilinko chybí. Škoda že tu není aspoň ještě půl hvězdičky navíc. Zkrátka stručně a jednoduše, tohle je jeden z nejlepších válečných filmů posledních 20ti let a zaslouží si pozornost. Takže přímo hleď, kazetu do videa nebo DVD do přehrávače a ovládání do bojové pozice. Přeju příjemnou zábavu. ()
Hodně komentujících tu píše, že Tenká červená linie je nejlepší nebo jeden z nejlepších válečných filmů, dle mého názoru ale nepochopili smysl Malickova záměru, nejde o film válečný, nýbrž vyhraněně protiválečný, a možná ještě šířeji, tak příznačně pro Malickovu tvorbu, film o příběhu Člověka a toho, co ho přesahuje, tentokráte na pozadí traumatizujících válečných běsů. Zaujme typický Malickův úchvatný umělecký rukopis - příroda vnímaná jako chrám Boží kreativity, hrdinové v mezních situacích, kontakt s Bohem, meditativní rozměr díla, práce s teplotou barev a s dominantní i určující (zelenou) barvou, překrásná hudba, vlnící se lány trávy, dechberoucí kamerové jízdy a obecně nádherná kamera, komentář a vnitřní monology hlavních postav, nevídané herecké obsazení... Geniální je přizpůsobení se optice přikrčených vojáků zasunutím kamery na úroveň trávy a mezi ní, film má pak zvláštní stísněnou atmosféru... Koncept postavený na napětí mezi nádherou přírody a hrůzou válečného zvěrstva, mezi čistotou jednotlivosti člověka a úpadkem masy, mezi Životem a Smrtí funguje bezezbytku. ,,Viděl jsi hodně mrtvých lidí? Spoustu, neliší se od mrtvejch psů. Když si na to zvykneš, jsou to kusy masa..." Malick je opět neskonale duchovní a celý snímek má zvláštně rozjímavý a hloubavý charakter, jen málokterý film má takhle výrazný přesah. Katarze se ale nedostavuje, spíše hlodá její opak. Strhující, byť velmi bolestivý zážitek... ()
Galéria (86)
Fotka © 1998 20th Century Fox
Zaujímavosti (40)
- Tenká červená čiara je pojem prevzatý zo správy vojnového korešpondenta W. H. Russella z roku 1854, ktorý tak nazval vinou neschopného velenia zmasakrovaných britských vojakov (mali červené uniformy) v krymskej vojne. Potom ho prevzal ako ironickú metaforu Rudyard Kipling do básne "Tommy". (ash99)
- Hlavní roli měl mít původně Adrien Brody (desátník Fife), ale Terrence Malick většinu jeho scén vystříhal a v hotovém filmu se děj točí zejména kolem postavy vojína Witta (James Caviezel). Brody se s výsledkem setkal až během premiéry filmu a byl šokován, když viděl, že se ve filmu téměř nevyskytuje. (Brousitch)
- Píseň, která je slyšet při scéně se zadrženým japonským vojákem, je „The Unanswered Question“ („Nezodpovězená otázka“) od Charlese Ivese. (becki_tu)
Súvisiace novinky
Disney zahazuje značku Fox
Už je tomu téměř rok, co studio Disney dokončilo akvizici studia 20th Century Fox a všech jeho odnož. Od té doby se mnohé změnilo, několik filmů bylo zrušeno, pár titulů čeká reboot a menší nezávislá… (viac)
Malick workoholikem
Legendární filmař Terrence Malick nikdy netočil závratným tempem. Mezi Nebeskými dny a Tenkou červenou linií třeba nechal díru 20 let, od roku 2011 se ale podivuhodně rozjel. Po šestileté pauze… (viac)
„Až uslyšíš střelbu, pusť se po proudu.“ radí Witt svému postřelenému kamarádovi, těsně před tím, než se vydá odlákat nepřátelskou patrolu, vstříc nesobecké oběti za životy druhých. Stejná rada jako by byla mířena i na diváka. Až uvidíš první obraz, zaslechneš první tóny, pusť se po proudu a nech se unášet. Odlesky a ševelením větru, barvami, vůněmi, náladami a komplikovanými rytmy majestátního filmu-řeky. Tenká červená linie začíná u pramene, drobného, poklidného potůčku, postupně se rozšiřuje, mohutní, je stále dravější a rychlejší, vede nás skrze peřeje, kaskády, ale i místa odpočinku, kde se proud naopak téměř zastaví. Klikatí se. Obtéká neobydlené ostrůvky. A svou cestu končí splynutím s mořem. V tichosti ústí do nekonečnosti, z níž vzešel život, aby došla zaslouženého klidu. Vzpomínky. Představy. Sny. Pocity. To vše unáší s sebou. Zdá se, že hlavním hrdinou je zde sám život (v tisících rozličných podob). Lidské postavy se objevují a mizí jako čluny náhodně křižující naši cestu nebo roztodivné předměty, jež strhl magický proud a unáší je do neznáma. Někdy je zanese na písčitý břeh, kde je vysuší slunce, jindy odkloní do slepého ramene, odkud již nenajdou cestu zpět, či zavede do stínu vysokých stromů. Nebo je vrhne nazpět do hlavního proudu, mezi kameny, ale nikdy natrvalo. <> <> Již Vlny Virginie Woolfové nám podobně mozaikovitou formou vyprávění říkaly, že každý individuální život má nesměnitelné podílnictví na plynutí Života v jeho celistvosti. Na společné, sdílené duši jednoho velkého já, všech tvářích jednoho člověka, po jehož existenci se táže nezlomný idealista Witt. Avšak kdyby byla jediná vlna-promluva z onoho říčního proudu opomenuta, plynutí by bylo narušeno a „text“ by se rozklížil. Neboť právě jednotlivé fragmenty bytí (odlesky slunce na hřebenech vln) propůjčují řece života její ucelenost a pohánějí ji kupředu s bergsonovským půvabem, v němž přítomná vlna již předjímá následující. Obdobnou myšlenku obsahuje i Tenká červená linie. <> <> Malick vedle válečných výjevů (bláta, krve, výbuchů, utrpení) intuitivně klade prostřihy na přírodní dění (zvířata, stromy, oblaka, sluneční paprsky razící si cestu korunami stromů), které jednak slouží jako ladné přechody mezi prostorově nesourodými scénami, jednak jako reminiscence hlubokého spojení s přírodou a životem. Věčný koloběh zrození a zániku, který je mnohdy stejně krutý jako granáty, jež trhají na kusy lidskou duši a tělo, probíhá nehledě na šílenství zmechanizované války. („Válka lidi nepovznáší. Dělá z nich psy. Otravuje jim duši.“) Svět se rovná životu a naopak. A ve středu tohoto světa-života se nevzpíná nic menšího než chrám přírody, který, jak nesmírně výstižně napsal Karel Thein, svými „tvary a formami převyšuje počet podob lidských příběhů a neštěstí.“ <> <> Nastavuje nám příroda zrcadlo? Má válka mezi lidmi předobraz v neutuchající válce v srdci přírody? („Tohle obrovské zlo. Odkud se bere? Z jakého semene, z jakého kořene vzrostlo?") Stejně jako mír, harmonie a pochopení? Láska? („Odkud se bere? Kdo v nás vznítil ten plamen?") Existuje zde nějaké prastaré pouto? Vine se napříč všemi živoucími organismy neviditelná tenká červená linie, linie života a smrti, která je spojuje v jedno? Jsou všichni nenahraditelnou součástí jediného „krásného světla“, cyklického proudění, jehož obsah je všude a obvod nikde? Prostředníkem i hledačem tohoto tušeného řádu je právě vojín Witt, který i přes všechny hrůzy války neztrácí víru v krásu a hodnotu bytí. Společně s ním vyhlížíme, nalézáme i ztrácíme ráj mezi melanéskými domorodci, společně s ním dosahujeme vnitřního klidu: předsmrtného usmíření, přijmutí vlastní smrtelnosti, v němž se skrývá doposud unikající nesmrtelnost. (“Jak to děláš? Připadáš mi jako kouzelník.“ pronese na jeho adresu otupělý seržant Welsh.) Tenká červená linie je především Wittovým filmem, ačkoli není (a ani nemůže být) ústředním hrdinou. Skrze pohled jeho laskavých očí se vyjevuje zázračná moc Malickova poetického „kinematografu“ a zřejmě i nejvíce z Malickovy osobnosti jako takové. Schopnost vidět všechny věci zářit božskou slávou. Panteistický rozměr světa, v němž každý aspekt skutečnosti, každá živá bytost – dobrá či zlá – vyjevuje přítomnost božského, jiskru, jež nás spojuje a je zdrojem všeho tázání. Co je však nejdůležitější, díky napojení se na tento pohled (prostřednictvím kamery a média filmu obecně) jsme schopni je napříště spatřovat také. A to nejen kolem sebe, ale i ve svém nitru. (celou moji úvahu najdete zde) () (menej) (viac)