Klec

Od televizní Klece se divák nemůže odtrhnout. Bohdalová s Hádkem jsou naprosto výteční. Partnerský souboj, který zde předvádí, by neměl zůstat nepovšimnut. Devadesátiletá Bohdalová stále exceluje, Hádek jí perfektně sekunduje a kolíkuje si expresivní prostor, aby ho ostřílená legenda nemohla zastínit. Jediná chyba Klece leží paradoxně v Epsteinově jinak velmi dobrém scénáři, který se z čistě žánrové půdy chvílemi přesouvá do širšího pásma dramatických linek a zážitek tak natahuje až rozmělňuje. Je to komorní, ale úderné, herecky požitkářské, společensky významné. Strach zkrátka umí, aby z něj šel strach. (20.05.2019)

Vynikající Bohdalová do dramatu nepustila ani stopu komediální rutiny. Její stará dáma odhalující postupně pravou tvář svého hosta je tichá, střídmá, zkázněná, scénářem odsouzená k bezmoci. Většinu prostředků včetně gesta vzpoury musí soustředit jen do výrazu tváře – ale umí to. A Kryštof Hádek, kterému bohatší postava navenek solidního mladíka bez morálních zábran umožňuje více proměn včetně lahůdky, již představuje dobrý herec v roli herce špatného, se dopracuje až k zosobnění krystalického zla. Jakmile se sami dva ocitnou v důmyslné kleci, odkud není úniku, nabývá válka nervů na síle. Když ona už ví, že jde o vetřelce, a on tuší, že ona ví, jejich riskantní hra podpořená úspornou hudbou Ondřeje Brzobohatého se blíží ukázkové klasice komorních thrillerů typu Čekej do tmy, kde proti zabijákovi stála slepá žena. Tedy tvaru, kdy režisér spolu s kamerou Martina Šece čerpá ze zdánlivého omezení prostoru dusné až hmatatelné napětí. Muž přidává na drsnosti, žena se také zatvrdí a dvě sehrané osobnosti na scéně plně stačí ke vzrušujícímu zážitku. Ovšem ryzí žánr asi znamená pro veřejnoprávní obrazovku málo. Potřebuje společenský přesah, přičemž varování před zneužíváním osamělosti seniorů založené na skutečném případu podává zbytečně okatě, a navíc zkoumá pozadí hrdinů, kde sklouzává až k banalitám. Vdova odkázaná jen na kávu s listonoškou a vděčná za každé slovo přijde o poslední svůj pevný bod ve vnějším světě po výměně faráře, avšak její oddané kostelní aktivity silně připomenou jinou postavu Bohdalové ve filmu Fany. A retrospektivní motivy ukazující útočníkovo rozpadlé rodinné zázemí i nynější existenční potíže zase mají kvůli schematickému ponoru do duše zločince blíž k jeho omluvě než psychologické motivaci: těší se zájmu tvůrců víc než oběť. V rozporu se zákony dramatu též příliš dlouho trvá, než se oba aktéři poprvé setkají, ale od té chvíle už křivka zaujetí stoupá. Pomáhá rovněž fakt, že nejde o fádní prototypy kriminálních zápletek, podvodníka ozvláštňuje marnivá touha po herecké dráze a nesporně vzdělaná bývajhlá učitelka nepatří k důvěřivým babičkám zvoucím do bytu prodavače předražených hrnců. Oba jsou tedy vyzbrojeni inteligencí, jenže souboj mozků zahnaných do kouta přerůstá nutně v měření fyzických sil, na televizní zvyklosti poměrně brutální – a je zřejmé, kdo potom získává výhodu. Ve finále dojde na nejdrtivější tečku, jakou si snad lze představit. Jeden detail, jediný pohyb – a výsledkem je tak čirá marnost nad marnost. (15.04.2020)

Konečně zase po dlouhé době dostala Bohdalová solidní charakterní roli. Za odměnu do ní dala maximum. Hádek nechtěl zůstat pozadu, takže spolu před kamerou soupeří Bohdalová s Hádkem nejen v rolích, ale také o to, kdo bude lepším hercem tohoto filmu. Nechtěla bych to klání soudcovat, protože skutečně nevím, kdo nakonec zvítězil. Snad Jiří Strach, který navázal na tradici velice kvalitních inscenací ČST Již úvodní záběr na schodiště dal tušit, že tenhle televizní film nebude žádné ořezávátko. (20.05.2019)

Dobrý  hlavně kvůli Kryštofu Hádkovi. Ten si  svou šílenou manipulativní  polohu přeházející od roztomilého slušňáka, slizounka až po terorizujícího psychopata dává geniálně. Než se Kryštofova postava odbourá trochu to trvá, pak se ale atmosféra začne stupňovat. Bohdalová velmi dobře hraje obličejem a na sklonku devadesátky mohla dostat ještě pořádnou hereckou příležitost a to ji nějak extra nemusím, ale na Svatou (která bude na ČT letos)  se těším. Protože za tuto spolupráci se  se Strachem můžou jenom pochválit. Jdětě blíž k oknu, je tam lepší signál. (25.03.2024)

Hraný Cvrček a pavouk. Na jednu stranu silné ve své komornosti, stupňujícím se teroru a odvážném konci, na druhou oslabené zuřivými smyčci, které trošku legračně řádí jak v Batesově motelu, flashbacky narušujícími sevřenost či rozjezdem, kde se banálně otevřou složky ke stáří s popisky Osamělost, Nepotřebnost či Zneužívání důvěry. Nehledě na to, že čtenáři McCarthyho dobře vědí, jak se pomocí tyče, pásky a háčků z věšáků dají přitáhnout zdánlivě nedosažitelné věci, ale chápu, to by nemohla spadnout klec.. (20.05.2019)