Zločin v šantánu

ŠANTÁN zaujímá v menzelovské filmografii specifické místo. Podle vlastních Menzelových slov to měla být jakási syntéza prvorepublikové detektivky fričovského střihu, živená zřejmě i "drsnou školou" (TĚŽKÝ ŽIVOT DOBRODRUHA?), muzikálu a ještě čehosi navíc.(Pilarová, vedená Menzelem "neherecky", v klidu a přirozeně hraje sebe samu a z tohoto hlediska film zvlášť nebrzdí;spíš naopak.) Ale během dívání na film se mi asociuují i další souvislosti: MONSIEUR VERDOUX, KDYBY TISÍC KLARINETŮ, ale také KONEC AGENTA W 4 C (Vodička jako agent pro zvláštní úkoly) prvorepublikového ministra spravedlnosti (v Brodského pojetí této role se zase objevují reminiscence na jeho inspektora drah v OSTŘE SLEDOVANÝCH VLACÍCH). Šlitr se Suchým ve svých partech asi právě tady mají nejblíže k Voskovcovi a Werichovi např. ve filmu SVĚT PATŘÍ NÁM. Výčet těchto možných interpretací, daných mj. i Škvoreckého vstupy, jistěže ne vyčerpávající a v mnoha ohledech ne zcela přesný, jen naznačuje důvod rozporuplných Menzelových prohlášení o jeho vztahu k tomuto napůl zapomenutému dílku, jehož cestu po našich kinech záhy začala komplikovat sílící husákovská normalizace. Menzelova rezervovanost však má i svůj pozitivní rub. Pokus o reminiscence starých dob nebyl zcela bezúspěšný a jeho torzovitost je paralelně na pomezí vcelku zdařilé syntézy. Prolnutí blíže necharakterizované totality s muzikálově pojatými hudebními čísly nese celou řadu stalinistických konotací (Mňačkova povídka JAK CHUTNÁ MOC), hudební projev je naopak v řadě klíčových míst (Suchého zatčení; jméno přidělené postavy záměrně neuvádím; pro vyznění filmu není totiž podstatné) i faktovým přínosem klíčový a často se přitom jedná o vrcholná díla semaforských tvůrců; pěvecké výstupy mladé, nad očekávání sličné Pilarové jsou pověstnou třešinkou na tomto pomyslném filmařsky chutném dortu. Po čtyřiceti letech tak pamětník vidí film, jemuž lze s trochou nadsázky ledacos vyčíst - velké oči jeho tvůrců zejména - , který se však přesto zařazuje důstojným způsobem a nanejvýš osobitě do naší pověstné filmové vlny šedesátých let, a spoluvytváří a dotváří tu nepříliš lichotivou odezvu srovnání s polistopadovou filmovovou zdánlivě bezuzdně volnou tvorbou. Uzavřená minulost je tedy v tomto případě až překvapivě živou výpovědí ne o dějích, ale o soudobé a nečekaně aktuální sebereflexi událostí bouřlivého roku 1968. (05.07.2008)

"To je ilerelevere... ilere... ilereve... ile... To je blbost!" Humor je možná příliš suchý, ale je, satira je možná příliš očividná, ale je také - a je náležitě pichlavá. Díky Josefu Škvoreckému se obojí dostalo do scénáře, díky Jiřímu Suchému do textů písní. Zločin v šantánu se mi zkrátka líbí a nemůže za to jen moje láska k Semaforu. Mohou za to všechny ty momenty a momentky, které v něm jsou, může za to souboj Jiřího Šlitra a Zdeňka Svěráka v soudní síni, může za to Jan Libíček vyrážející dveře, může za to Eva Pilarová, která nakonec zazpívala... A navíc scéna s posledním přáním a závěrečnou písní Balada pod šibenicí patří k tomu nejlepšímu, co kdy Jiří Menzel natočil. (11.11.2015)

Zločin v šantánu je klasický šedesátkový pelmel. Pod vlivem určité nálady se na jednom filmu sešla parta autorská Škvorecký / Menzel, autorsko - interpretační Suchý / Šlitr, účinkující Grossmann / Smoljak / Svěrák a zpívající Pilarová (plus celá řada dalších nesourodých tváří té doby). Slovy Menzla mělo jít o další krimi napsanou Škvoreckým, tentokrát v retro variantě na způsob Martina Friče. Na papíře zůstal nápad na půl cesty mezi filmy s poručíkem Borůvkou, které se trilogií nikdy nestaly. To se tedy nepovedlo. Ačkoli Suchý byl na každý pád vděčný za další film pro lidi ze SeMaForu. Stažení z kin zapříčinila primárně Škvoreckého emigrace, přičemž někteří by rádi věřili tomu, že tato nepovedená krimi snad mohla být považována za provokativní. Ale ne všechno ze zlatých šedesátých musí být chápáno jako geniální. (16.02.2009)

Průměrný film, který však je prakticky vycpán samými písničkami, takže na samotný děj nezbývá moc času. Ale významný je hned z několika aspektů. Poprvé se v něm před kamerou objevil Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák (ten výtečně zahrál státního zastupce). Poprvé a naposled se na filmovém plátně ukázal Jiří Grossman. Je neuvěřitelné, že za tři roky zemřel a Jiří Šlitr dokonce již za rok. (14.12.2007)

A já mám tenhle filmeček rád. Ano, honí se tu hodně zajíců najednou – detektivka, muzikál, komedie, politická satira, pocta klasické prvorepublikové filmařině –, ale je to chytré, má to grácii, poetické a zároveň svižné dialogy (Suchého rukopis se nezapře), spoustu neodolatelných momentů, mj. jednu z nejkrásnějších milostných scén, co znám, a celkově takový prima nahořkle-nonsensový nadhled nad absurditou života, platný stejně v komunistickém Československu let šedesátých jako v nepoměrně svobodnějším Česku málem už o půl století později. Ten tragikomicky natahovaný a nakonec ne tak docela uzavřený konec, to je sama o sobě filmová báseň o touze po životě a o marných nadějích, politické prohlášení a filosofický esej v jednom. Vlastně mám pocit, že to s lety ještě dozrálo. (26.05.2012)