Babie leto

Velmi smutná a zatraceně vtipná komedie! Vlastimil Brodský nás ve své poslední roli ohromuje jako živelný stařík, který odmítá čekat na smrt a chce „žít jak žít se má“ a se svým kumpánem Stanislavem Zindulkou využívá důchodcovké imunity k dětinským hrám a žertům. Michálek natočil opravdu lidský, dojemný a milý film a složil obrovskou poklonu starým lidem! (12.03.2008)

Vlastimil Brodský září v roli sladce bláznivého důchodce Františka, který se svým nejlepším kamarádem podniká naivní klukoviny a snílkovská dobrodružství. I přes svůj věk (a možná právě pro něj) si užívají naplno volnosti a svobody,ovšem k nelibosti Františkovy pragmatické a starostlivé manželky...Zatímco ta se zlobí, že František nechodí na pohřby, nepíše kondolence, ze smutečních oznámení dělá vlaštovky a ona doteď neví, jestli chce spálit, a nebo pohřeb žehem, František po každém svém novém dobrodružství žehlí vše květinami a jako malý ušatý kluk slibuje, že se polepší. Vladimíru Michálkovi se navíc výborně daří vystihnout kouzelné osobnosti všech aktérů i jemné a křehké souznění hlavního páru. To, na nějž lidé po letech zapomínají. František s manželkou se tak i na sklonku svých životů stále učí jeden o druhém a jak spolu být. Snímek se naštěstí nezvrhává do nasládlé hollywoodské pohádky a přichází také střet s realitou - nemocí, smrtí, omezováním a rozdílnými představami rodiny. Což je samozřejmě jen ku prospěchu věci... Herecký koncert Brodského, Zázvorkové, Zindulky a mistrovské dílo Michálka, který si snímkem nasadil hodně velkou laťku. (06.04.2019)

Neskutečně krásný film. Vlastimil Brodský ve své asi životní a bohužel určitě poslední roli. Vladimír Michálek na co šáhne, to je perla. Nádhera. Moc často se mi nestává, abych na nějaký film koukal celou dobu s otevřenou pusou v nepopsatelně nádherném stavu. Dovolím si říct, jeden z nejhezčích českých filmů vůbec. (01.08.2002)

SMRT. STÁŘÍ. ČEKÁNÍ NA SMRT. To vše dohromady je velmi "ožehavé". Filmařsky ani tak ne, jako komerčně. Ovšem V.Michálek zvolil způsob pojetí, před kterým je třeba smeknout. Staří, lze prožít různě, ale pokud se toho dožiju (moc tomu díky usilovné péči šéfa, partnerky, tchýně a dětí nevěřím), tak tenhle film dává naprosto nádherný vzor, jak jej prožít... S noblesou, humorem a nadhledem! Bravo Pane Brodský! Bravo Pane Zindulko! Bravo Paní Stello! .......... slovy klasika:"raději chcípnout, jen neztratit GLANC!" .... Krásný, opravdu krásný film (25.11.2004)

Málokdy cítím po nějakým filmu tolik deprese, jako po Babím létu. Jak tady někdo píše, že by se to mělo povinně pouštět v domově důchodců, tak s tím nesouhlasím, pokud ovšem autor této myšlenky nechtěl, aby se domovy důchodců rychle vylidnily, aby tam mohl šoupnout někoho od sebe. Boj se stářím a odstraněním do starého železa společností je tu ukázán krásně, ale problém je, že já tady viděl tu hroznou bezvýchodnost stáří, kdy už člověk prostě nemůže skoro nic, a když se o to snaží, tak ho všichni ostatní považují za cvoka a podivína, případně mu to zatrhnou. Jak někdo někde řekl, na stáří a staré lidi se už nikdo nerad dívá (a kdo ano, je považován za cvoka). Atmosférou neutěšenosti, samoty a beznaděje stáří mi tenhle film hrozně připomínal báseň Františka Halase, Staré ženy, ze kterých tu uvedu malou ukázku (následuje): Smutná odpoledne nedělní smutná starými paními, které se belhají k oknům starou cestou vyšlapanou v koberci, starou cestou, mezi stolem a lůžkem, mezi zrcadlem a fotografiemi, mezi židlí a falešnou palmou. Opřeny potom o rám okenní dívají se dolů do ulic, odtud ta bezútěšnost odpolední nedělních. [...] Staré paní kulhají ke smrti, a těch několik zastavení na známé vyšlapané cestě, to je jen smítko na výšivce, to je jen skrčený roh povlaku, to je jen spadlý drobínek, nic jiného ta zastavení neznamenají. [...] Staré paní v koutku svém, shrbené a světem zapomenuté, staré paní jimž děti odešly a zemřely, staré paní nečekající na vrznutí dveří, plačící jen ze slabosti očí. [...] Staré paní plné tmy a odcházení, ruce spadlé v klín dvé mrtvých věcí zkřížených, v klíně v paláci života bývalém, ó domove života domove rozpadlém, krov kolem je zřícen jen siroa tam hnízdí, mé staré ženy klímající pod světem. [...] Mrtvá odpoledne nedělní, smutná tvářemi starých žen v nichž se již neobráží, jenom skomírání jenom nemoc, není vzpomínky není zasnění, není toužení ani naděje, jenom stáří jenom červ ještě spící. Vy tváře starých žen, s clonou minula tak těžce visící, jen kůži odhrňte a je to smrt, vy tváře starých žen, osiky bezlisté, monstrance nepozdvihované, mozaiky strastí, delty slzí, masky pošinuté, pohřebiště úsměvů, heraldiko bez vysvětlení, scvrklá jablka poznání, plástve vybrané, zápisy pomíjejícnosti. [...] Ó smutná odpoledne nedělní, na kříži starých žen. (19.12.2005)