Mučedníci lásky

Hypnotický film, pracující s vydrážděnou imaginací a krásnou hudbou a skvěle vystihující specifický stav duše (podmíněný ovšem tělem!), který lze banálně popsat jako vleklé milostné nenaplnění. To proměňuje obyčejné lidi v neobyčejné věčné snivce, jejichž svět je jejich toužícím zrakem přetvářen v polymorfní alej sexu. Němec tento svět nahlíží jako smyslné pásmo drobných epických představ, které prosycují neodbytně se připomínající realitu, tj. vyprahlost, která pohání tyto sny až k závěrečnému Smutku. Václav Navrátil o lásce napsal mj. toto: „Je možno spatřit nějaký tvar, do kterého by byla láska zakleta? Jakousi chose sacrée lásky? Nějaký geometrický oltář? Bohužel takto ideálně nazírat na lásku nelze, neboť láska je sice přesnost, avšak také chaos. Proto neexistuje hotový tvar lásky. Avšak miliony dějin jsou zaměstnány jeho tvořením. Neboť hladíš-li, hlupáku, laskáš-li, přejíždíš-li rukou milovaný předmět, hněteš tím sochu lásky! Toto hlazení však není bezbolestné. Neboť zasvěcencům je známo, že hlazení je často tolik co rány a rány tolik co hlazení.“ A k tomu mohu jen dodat, stejně je tomu, „sníš-li“. (24.03.2011)

Slovy literárního teoretika "umění pro umění". Triptych povídek je založený na obrazovosti. A chtělo to soustředění na sto třicet procent, abych pochopil celou řadu metafor. Jako divák jsem se fakt ztrácel. Třeba někdy příště. Za hudbu a množství symbolů značících soukolí lidských vztahů by si snímky zasloužily možná o hvězdičku víc. (24.01.2009)

Jan Němec je zajímavá osobnost filmu v mezinárodním měřítku, ale jeho filmy se pro mne často pohybují na zcela odlišné vlně, než jakou jsem schopen strávit. Tohle byl jen velice těžko zadefinovatelný experiment, který se ve třech povídkách pohybuje tak trochu na hraně němého snímku, poetického žánru a videoklipu. První povídka mne absolutně minula a navíc dost štvala častým střihem mezi tichem a hlučnou živou hudbou, další dvě mi (snad díky staromódnímu prostředí) sedly mnohem lépe. Účast tehdejší zlaté slávice Marty Kubišové v malé filmové roli jakési pošťačky mi nepřijde ničím výjimečná, zato ústřední filmová píseň Jakube, Jakube tvoří zajímavý protipól k jejímu tradičnímu repertoáru z té doby. To platí i o zdejší nadžánrové písně v podání Karla Gotta; zpívající misionář patří rozhodně k těm obstojnějším filmovým rolím našeho legendárního zpěváka. Filmu jako celku dávám 3 hvězdičky za nádhernou hudbu i kostýmy v druhé a třetí povídce. Zdá se to možná jako velmi malý výčet aspektů na tak relativně vysoké hodnocení, ale vzhledem k tomu, že dějová linka zde jde naprosto do úzadí, to zřejmě stačilo na poměrně zážitkové dojmy z filmu. Za naprosto skvělé vyvrcholení filmu považuju samotný závěr, kde se setkají (celkem tři) hlavní postavy z jednotlivých povídek a kráčejí spolu lukou. 50%                   . . .                   PS: Zajímavé je i zjištění, že Jean-Luc Godard nebyl jediným režisérem, který ve svých dílech z 60. let stihl do filmu různými způsoby zakomponovat odkazy na aktuální filmové novinky! Zde se v první povídce na několik vteřin v scéně z nočního podniku opět objevují Jitka Cerhová a Ivana Karbanová coby zlobivé Sedmikrásky z filmu Věry Chytilové. :-)) (30.08.2019)

1) Jedinec - produkt zkostnatělých schémat si do svých představ o získání lásky projektuje cosi hříšného a zakázaného. Od toho se odvíjí i výběr míst, kde lásku hledá (kabarety, noční kluby). Dokonce i na tak nezobecnitelnou záležitost, jakou je získání vytoužené dívky, bere mustr (což se nakonec ukazuje jako hloupost - slečna samozřejmě nenaplní jeho očekávání a usne). Hrdina si ale připadá hříšný - pokusil se přeci získat lásku, to je ale nestydaté! Společenská a podvědomá výchova k sebelásce jej ale nutí k tomu, aby své (samozřejmě nesmyslné) rozčarování nad svým jednáním projektoval do vztahu cizích lidí k sobě (tedy: já mám představu o tom, že jsem "cosi" učinil špatně, ale samozřejmě se nemohu sám pranýřovat, tak si budu namlouvat, že celé mé okolí mnou pohrdá). Příběh, který lze vzhledem ke kontextu doby, v níž film vznikal, vztáhnout celospolečensky - a nebude to pouze prvoplánový tah ("vše, co vzniklo v šedesátých letech, má schopnost evokovat zeitgeist").......2) Opravdu nádherná miniatura. Nastěnka (ironie jména nabývá pro pravidelné diváky silvestrovských Mrazíků téměř až patologických rozměrů) nesní idealisticky - tedy tak, že by se ve svých snech povyšovala a myslela by výše, než je její reálné postavení -, nýbrž si do svých snů projektuje svou žitou skutečnost. Je přesvědčena o tom, že i ve snu, v krajině, kde je možné být šťasten, musí být ona zákonitě nešťastná nebo zklamaná. Její vyvolený si jí nevšímá a náklonnost z její strany si uvědomí až ex post; muž, kterému se líbí, jí bere jako kus masa; jediný (možná) pozitivně zakončený románek je poté realizován s dobrodruhem a laciným švihákem (z tohoto románku jí navíc probere reálný svět). Rovněž není možné opominout genialitu Jana Klusáka a totální zjevení v podobě Karla Gotta, který nehrál vždy pouze dementní Lucifery, ale objevil se i v kvalitních filmech a nezapomenutelných rolích......3) Opuštěný člověk, který je schopen pro trochu lidské sounáležitosti potlačit svou identitu a dokonce přijmout stupidní společenské rituály, nakonec vydobytou lásku ztrácí vinou zdi, kterou mezi něj a jeho vyvolenou staví všeobjímající uniformita (která nás, v širším společenském kontextu, odděluje od našich snů a tužeb jako takových - samozřejmě je třeba tyto sny morálně prověřovat, to je však podstatou uvažování snad každého myslícího jedince). Následuje ironická, lehce tragikomická tryzna s výmluvným gestem "ahoj a pacičku" a my jdeme našimi životy dále vesele, i přese všechny slzy. Divák si ale může vybrat, co je mu milejší - ponechat si slzy nebo si dopřát trochu toho úsměvu. U Němce je možné nakonec obojí, přičemž ten úsměv není hysterický, ale spíše poučený a (v některé dimenzi možná také) nadějný. Alespoň bych tu naději rád měl. Hledání je trpké a hrdinové cestu teprve jdou objevovat (nebo ne?). (08.09.2011)

Taková umělecká onanie, ne přímo samoúčelná, ale přesto ne moc působivá. To, co jinde oceňuju- méně slov a důraz na vizuální stránku, je zde tak vyhroceno, že vlastní myšlenka filmu spolehlivě uniká. Ale i tak musím nějaké hvězdy udělit, protože tento film něco v sobě jistě má (ať už je to krásná Marta Kubišová nebo hudba s kamerou). (24.03.2010)