Persona

Stejně jako Fellini, i Bergman se časem zacyklil ve vlastních motivech a tvořil pořád ty stejné studie ženské sexuality, které smrdí nejen freudiánstvím (což vede k absurdně nihilistickým hysterickým scénám), ale také legračním pokusem předstihnout první erotické povídky. Jak jinak charakterizovat monolog o prvních zkušenostech, z kterého přímo čiší režisérova zastydlá puberta? Laciné, možná. Drží to hlavně nesporný půvab hereček a občasné experimentální momentky, ale to je tak vše. Kdo chce ukázkový evropský art 60. let, ať se raději Bergmanovi vyhne, nedělá mu dobrou reklamu a asi ani nechtěl. (04.07.2012)

Pojem "persona" znamená v Jungovskej archetypálnej teórii akúsi "masku", ktorú má každá osoba. Naša "persona", teda to ako sa prezentujeme pred svetom je často diametrálne odlišná od nášho vnútorného sveta. Myslím (teda mne to fest sedelo), že Bergman sa nechal inšpirovať Jungom a na tejto teórii vystaval film o dualite osobnosti, o protikladoch, o chcení, o ... Formálnej stránke nie je čo vytknúť, úvodná strihová exibícia je viac než geniálna...Za kamerou nestojí nikto menší ako maestro Nykvist (môj najobľúbenejší kameraman!!!), ktorý sa pohral s čiernobielou kompozíciou priam ukážkovo... Ťažký film ,ale začínam prichádzať Bergmanovi na chuť:) (23.05.2007)

2) Fascinujúca komorná psychologická štúdia Ingmara Bergmana so strhujúcimi hereckými výkomni Bibi Andersson a Liv Ullmann (je dosť ťažké odhadnúť, ktorá z herečiek mala ťažšiu úlohu - či takmer po celý film mlčiaca Liv alebo neustále rozprávajúca Bibi). Pôsobivá symbolika narúša príbeh, v ktorom sa stierajú hranice medzi obomi postavami do vyštylizovaného psychoteroru, kde nie je jasné, kto pomáha komu nájsť životnú rovnováhu. Vrcholom je záverečná dvojscéna najprv z pohľadu Elisabeth (Liv) a potom z pohľadu Almy (Bibi), kde sa hranice definitívne strácajú. (30.06.2005)

Pro začátek musím poznamenat, že i když mám zmatek v hlavě, nějakým záhadným způsobem se mi to líbilo. Každopádně zvláštní a zajímavé. Leč těžko říct jestli plně pochopené. Jsem si jistý, že mi to zásadní z Persony proplulo mezi prsty. Netroufám si tvrdit, že existencionalismu, o který tu nejspíše šlo, příliš rozumím. A tak nebudu hodnotit, jestli by s Bergmanem souhlasil Sartre. Jestli filozofický podtext měl smysl či nikoliv. Přiznávám, že si nejsem jistý ani obsahem ani formou. Nejsem si v tomto případě jistý vůbec ničím, mimo jediné věci. Film jsem sledoval jedním dechem, a to i přesto, že Persona nevyvolala odpovědi, ale otázky. Copak nám chtěl autor sdělit? Byly na plátně dvě ženy nebo jedna? Šlo o fakt, fikci, halucinaci nebo jen sen? Míchá se to páté přes deváté, ale funguje to. Tak to tedy vzdávám, odpovědí se stejně nedočkám. Už v tom dávno nehledám vyšší pravdu, nemá to smysl. Je to příběh, který plně chápe jen Bergman sám… (31.08.2007)

Tohle není lehký film. Chtěla jsem si jej pustit v době vrcholu mého nachlazení a vyčerpanosti, ale udělala jsem jen dobře, že jsem ho odložila na dny, kdy mi bylo lépe. Pokud vám není dobře, snímek vám ještě přitíží a to jak tím, že si vyžaduje jak vaši plnou pozornost, intuici a představivost, tak i psychickou odolnost. Myslím, že není člověka, kterého by se v určité míře nedotkla otázka jeho pravého já a vlastní identity a frustrace z tváře, kterou obrací k světu, která na svět reaguje a která mu přijde tak falešná. Bála jsem se filmu, ve kterém se převážně vyskytuji jen dvě herečky, zvláště když se jedná o Bergmanův film, ale k mému překvapení jsem si nevšimla žádného hluchého místa nebo pocitu nudy, spíše naopak. Persona je psychologicky hutná, a tím napínavá, i když jinak, než jsme zvyklí si s tím slovem spojovat. (20.10.2013)