Rad nešťastných príhod

Podobně jako novější filmová adaptace Stopařova průvodce po galaxii i Řada nešťastných příhod trpí dosti podobným problémem, který je poměrně silná provázanost s knihou. Ať už Lemony Snicket napsal co chtěl a jak chtěl, je jisté že toto „oživnutí písmenek“ si užijí spíše čtenáři, kteří se asi mnohem lépe vyznají v charakterech jednotlivých hrdinů a hlavně v ději, který snad jako by byl dosti necitlivě sestříhán se odvíjí sice rychlým tempem, ale při jeho vnímání jsem občas musel díky vlastní fantazii překlenou poměrně dost „děr“. Rozhodně však nejde zatratit celková audiovizuální forma, v níž se vyřádili hlavně výtvarníci, kteří se dle poněkud dekadentně odvíjeného režisérova taktu (a pravděpodobně i knižního, když se hlavní hrdinové jmenují Baudelairovy) vyřádili hlavně na viktoriánských budovách a hned za nimi zase trikaři, kteří připravili velmi opulentní scénografii, která jako by z oka vypadla Adamsově rodině – na postu výkonného producenta najdeme Barryho Sonnenfelda, takže každý si dá dvě a dvě dohromady. A už vůbec nejsou k zatracení samotní herci, ať už trojice malých Baudelairovců, hlavně malá Sunny je dokonalá, a samozřejmě Jim Carrey, který si opět dokázal svým mimicko - pohybovým uměním získat diváka na svou stranu. Inu, Řada nešťastných příhod je sice hezké pokoukání, ale absence logicky odvíjeného děje jí vysloveně škodí. (17.08.2005)

Z hlediska dětského diváka jde o zcela netradiční počin, neboť filmy o dětech stíhaných ranami "osudu" (zde velmi dobře zastoupeného Jimem Carreyem v roli Olafa) se zase tak často nevidí. Vlastně si nejsem jist, zda to není vůbec první takový film. Pokud se na to ale podívám jako dospělák, jsem poněkud zklamán. I přes onu proklamovanou (a taky skutečně přítomnou) "burtonovskou" vizuální stránku tomu filmu něco chybí. Podle mě uvízl snímek přesně na pomezí, kdy se dětem (asi) ještě nelíbí a dospělým (asi) už nelíbí. Má hlavní výtka směřuje k samotnému ději - na to, co se o filmu psalo, se v něm poměrně málo stane. Ne že bych snad chtěl dětem ubližovat v jednom kuse, jen mi to přišlo pouze jako slabý odvárek (ale dětské diváky to vylekat mohlo, uznávám). No nic, na závěr už jen tolik, že hlavní dětská herečka měla v obličeji takový dospělý výraz a že z ní jednou asi bude pěkná kočka, ale to už se samotným filmem nemá tak moc společného... (01.09.2005)

Neuposlechli jste VAROVÁNÍ? TAK VĚZTE, ŽE...Sourozenci Baudelairovi (květy zla?:) mají smůlu větší než Mexico City s aglomerací.... Matka i otec v pánu, z domu nezbylo nic, do svého zlotřilého chřtánu, vábí je hororový strýc. Karlík byl mléčná čokoláda, tahle je tmavá jako noc, pokusy o vraždu,násilí a zrada, je pozdě volat o pomoc... Jim Carrey v černohumorné kreaci monstra,které si klade za cíl spáchat všechny trestné činy v trestním zákoníku snad s výjimkou pojišťovacího podvodu a porušování autorských práv. Herodes, Jack Rozparovač a Harpagon v jednom gumovém těle. Sirotčí legii ve složení Violet Moudrá, Klaus Vizionář a Sunny Chrupavka neustále visí život na tenoulinkém vlásku, na srázu, na kolejích...a čekají je temné časy, vskutku temné časy...9/10....za dokonalý voicover Juda Lawa. (02.05.2007)

Skvělý, Jim Carrey je tady vážně výtečný. Ksindl, jakým je tenhle jeho hrabě Olaf, se vážně jen tak nevidí. Tedy nevidí se především dnes - v (nejen) crazy komediích šedesátých, sedmdesátých i osmdesátých let bychom přece jenom pár jemu podobných "dobráků" určitě našli. Pochvala patří ale i Bradu Silberlingovi, protože film senzačně ubíhá, nenudí a i perfektně vypadá, kouzelní byli také představitelé všech tří dětí, nezklamala ani Meryl Strep.... No a štěk Dustina Hoffmana, to už byl takový bonbónek. Čtyři a kousek, smál jsem se od začátku do konce. (25.12.2010)

Hlaným plusom filmu je jednoznačne jeho výtvarna stránka. Štylizované viktoriánske kulisy ako keby z oka vypadli z románov od E.A.Poea (ktorému je vo filme zdaný aj hold - menom postavy bankára) alebo Julesa Verna. Lemony snicket je obrazovou poetikou veľmi blízky "burtonovským" bizarným svetom s početnými intertextuálnymi narážkami na iné diela (napr. nástup strýka Olafa na scénu je krásnym holdom Browningovmu Draculovi, resp. jeho predstaviteľovi Belu Lugosimu, a rovnako sa dočkáme odkazu aj na ďalšieho skvelého herca nemej éry - Lona Chaneyho), lenže žiaľ bez "burtonovho" zmyslu tieto krásne príbehy aj pútavo rozprávať. Ako celok film nedrží pokope a rozpadá sa na epizódky, z ktorých niektoré sú veľmi vydarené, niektoré menej. Zbytočnú rozdrobenosť paradoxne podtrhuje aj výborný Jim Carrey, keď častokrát kradne celé scény pre seba. Z týchto sekvenciií je potom cítiť, že vo filme nie sú preto, aby podporili a pohli ďalej príbehom, ale naopak, dejové odbočky tu slúžia čisto iba pre Carreyho "one-man-show" kreáciu. Výsledkom je film, ktorý vás dokáže zabaviť v detailoch, ale celkovo mu chýba vnútorna iskra. (21.02.2005)