Ako v zrkadle

Kdyby se mě někdo zeptal ,,A co ten Bergman jako dělal za filmy?", asi bych ho odkázal k Jako v zrcadle. To je totiž rozhodně jeden z nejtypičtějších Ingmarových filmů, díky kterým přešlo do běžné filmové řeči přídavné jméno bergmanovský. Minimum postav, promluv, děje, naopak hodně mlčení a stínů, opuštěný ostrov, psychická porucha, zničené rodinné vztahy, pointa, po které lze jen vypnout televizi a mlčet. Mnozí nevydrží, ale kdo ano, odměnou mu bude silná katarze. U Bergmana totiž víc než u kohokoliv jiného platí, že se vyplatí počkat si. (02.03.2010)

Typická Bergmanova komorná dráma, ktorá cez postavy, dialógy a jednotlivé situácie rozoberie problém až na kosť. Každá postava je tu čo sa charakteru týka unikát a bolo zaujímavé sledovať ich vzájomnú konfrontáciu. Po psychologickej a dramatickej stránke to bolo brilantne vymyslené, teda až na ten záver. Ten mi sem akosi nesadol a možno si to žiadalo ešte aj pár minút na hlbšie rozobranie pointy a dovysvetlenie pár vecí. 80/100 (14.11.2016)

Áno, ďalší Bergmanovský "psychický teror a nápor na city". Tentokrát sa poháva s hraničnosťou normality versus abnormality a existenciálnymi témami. Úprimne musím priznať, že s témou a s akou takou pointou vyrukoval až v samom závere filmu, okrem posledných 30 minút to bolo v podstate dosť nudné a o ničom...Nemôžem si odmyslieť začiatočnú "fimovú vatu", preto len priemer tentokrát. (15.06.2007)

Stojím pevně za Bergmanem a respektuji jeho tvůrčí myšlení, v tomto případě hledání lásky a boží naděje skrze duševní utrpení milovaného bližního, ale Jako v zrcadle mi až moc nápadně připomínalo melancholické snímky Michelangela Antonioniho. Ukrutně vleklé tempo, spousta existenciálních dialogů, dlouhé detailní záběry na obličej klíčové ženské hrdinky a hlavně spousta povinné tématické vaty, která vyplňuje prázdný prostor v jednoduchém, ale zbytečně nafouknutém příběhu čtyř postav. Opět oceňuji mystickou formální úroveň a působivou hru stínů, ale obsahově jsem zklamán - zápletka kolem těžké duševní choroby vypadá zajímavě, ale v souhře s tradičně neuchopitelnými charaktery svých postav, více racionálních než emocionálních, působí dost neuvěřitelně a falešně. Kéž by Ingmar raději napsal trochu více uvolněných komedií, Úsměvy letní noci mě oslovily daleko více.... (13.02.2016)

Necelé dva dny, a přesto jako celý život. Bez mrknutí oka tu klasičtí i nárazoví bergmanovi herci sehrávají hru o naplnění lidských představ. Jsou lákavé, ale děsivé...zvrácené, málem incestní. Karin___zajatá ve svém těle a mysli bloumá kolem zdí, ve kterých hledá odpověď pro svou existenci. Raději nalézt neměla. Minus___talentovaný poeta toužící po pozornosti, ale také slabý chlapec ovládaný psychicky nemocnou sestrou. David___(ne)dobrovolný pokrytec, milující své bližní stejně, jako sebe a svou profesi...tíha na jeho srdci je proto velmi velká. Martin___oběť, snažící se pomáhat, pochopit, léčit...v jeho srdci svádí boj marnost s nadějí. Bergman opět vše rozbíjí na atomy, aby nakonec přispěchal s rychlým řešením. A proto můj plný počet odletě společně se závěrečnou helikoptérou. (17.05.2016)