Bobby Deerfield

Neslyšící spoluobčané se v tomto filmu nemusí spoléhat jen na titulky. Vše podstatné se totiž odehrává v očích Al Pacina a v chování Marthe Keller. V těch velkých hnědých očích, které říkají Al Pacinovi pane je totiž všechno, otázky, údiv, radost, obdiv i láska. V chování Marthe Keller je zase jasné poselství, že každá vteřina našeho života je mimořádná, protože nikdy nevíme která vteřina bude ta poslední. Film, co se mě zaryl do kůže, se scénama, které se mě zaryly do srdce. Nikdy bych neřekl, že i během focení ve filmu mě zvlhnou oči, nikdy bych neřekl, že lze udělat poetický záběr na prázdnou závodnickou dráhu a přitom cítit jak moc energie a adrenalinu má ta dráha v sobě, ale především bych nikdy neřekl, že mě nebude mrzet, že film není ze závodního prostředí jak napovídá plakát či komentář uživatele Radyo a že naopak budu rád, že je "jen" o lidech, pocitech, emocích, o životě a o smrti, tak jak napovídá komentář uživatelky Kleopatra. (13.01.2008)

Jeden z mojich najobľúbenejších románov Remarqua. Keď porovnám knižnú predlohu a čo nám poskytol Sydney Pollack, tak musím povedať, že nebolo to vôbec zlé. Len ten príbeh nie je tak silný ako v tej knihe. Tá choroba, láska, smrť, všetko je silnejšie. Ale to v knihách býva. A určite som si tie postavy nepredstavoval ako Al Pacina, ani Marthe Keller. Inak v jej prípade to bol za dva roky druhý film, kde mala nižšieho partnera, predtým to bol Dustin Hoffman v Maratóncovi. Čo dodať, film nemusí sadnúť každému, pretože je takou červenou knižnicou. Ale to silné posolstvo o krehkosti života tu pretavené bolo. Páčilo sa mi. (20.05.2021)

Jedna jediná chybička znamená koniec. V jedinom okamihu, v jedinom záblesku sa môžu preteky Formule 1 zmeniť v tanec so smrťou. Al Pacino ako odvážny pretekár vo filme Sydneyho Pollacka zabúda na svoju minulosť a svoje city. Avšak len do tej doby, než sa stretne s vášnivou ženou žijúci taktiež v tieni smrti, ktorá mu ešte len ukáže, ako plne a skutočne je možné život prežiť. Až do 90. rokov vyzeral tento motoršport úplne inak. Bezpečnosť F1 sa odvtedy podarilo razantne znížiť nárastom bezpečnostných opatrení na vozoch, okruhoch aj vo vybavení jazdcov. Dokážem si síce predstaviť, keby táto vec plynula rýchlejším tempom, ale toto je až veľmi uťahané a vlastne sa tam za celé dve hodiny nestane nič, čo by ma donútilo si tento zážitok zopakovať. Ono to asi nie je nejako zlé, ale rozvláčny spôsob rozprávania a celkom predvídateľný "dej" by možno fungoval tak 80 minút, rozhodne nie 120. Čakal som skôr dosť ukecanú vec, namiesto toho som vypočul priemerný počet dialógov, väčšinou ničím nezaujímavých a celkom dosť často sa tu nehovorí vôbec. (15.09.2019)

Autoři z Remarqua vypreparovali kostru, ale z duše si nevzali nic. Zatímco kniha pojednává o krásné, ale křehké květince, která chce poznat život, aby nakonec zjistila, že pod ochraným poklopem je jí nejlépe, a o závodníkově životě blízko smrti, který je vlastně naprosto obyčejný, jen se občas při závodě na vteřinku dotkne nekonečna (pasáž v knize, kdy hlavní hrdina splyne s přírodou, a pak pochopitelně...), filmaři se vydali naprosto jinou cestou. Bobby je chladný racionalista, který chce mít všechno propočítané, a najednou potkává citově založenou ženu, která se z hlediska jeho světa chová neprosto nelogicky a nesmyslně. Každý z nich vidí smrt jinak z jiného úhlu pohledu, každý je jinak formován svou konečností, a proto jsou k sobě tak silně přitahováni, neboť si toho mohou tolik navzájem předat. Co ovšem dělá film tak zvláštním, je osobnost Bobbyho. Lillian ho od počátku provokuje řečmi o homosexuálech, což se nakonec zčásti potvrdí neuvěřitelnou scénou, ve které se Bobby snaží imitovat May West. Je totiž ženou v mužském těle a Lillian je dominantou vztahu, tím mužským prvkem. A sledovat zženštilého závodníka, když od filmu očekáváte mužnou romanci - nedivím se, že se diváci v kinech smáli. A přitom je Pacino ve své roli neuvěritelně přesný. Ovšem šišlající Lilliane, to nemuselo být. (09.12.2010)

Některé filmy vyvolávají s odstupem času jen nostalgickou vzpomínku nebo uzardění nad dávným nadšením, některé spolu s vámi zrají jako víno. Se mnou takhle uzrál Bobby Deerfield, který mě nadchl už před drahnou spoustou let. Teď se mi znovu před očima odvíjel film, jehož některé detaily se mi přímo zatesaly do hlavy jako třeba Bobbyho sen, kde sedí v závodním voze na startu a dožaduje se snovým hlasem: "key, key, key" nebo když Anny Duperey políbí vždy před závodem rukavice. Nebe nezná vyvolených jsem četla, tehdy to byl kult, ale film je tak hrdě svébytný, že jsem na knihu od Remarqua ani nepomyslela. V jemně plynoucím příběhu dvou lidí, kteří jsou z úplně jiného světa i těsta a přesto se zamilují, nenajdete jediné klišé, jedinou podbízivou frázi a to je při jeho tragičnosti na poklonu. Snad je to Kellerové aristokratickým chladem, snad Al Pacinovou schopností měnit cukr v uvěritelné lidské pocity ...... scéna, kdy jsou na výletě, zdrceni, protože už VÍ a fotografuje je kolemjdoucí pár, který NEVÍ ..... k té nemám slov, jen slzy. (11.05.2006)