Pan Tau

Pochopit tento film znamená vmyslet se do celého fenomenu pana Tau, jakési velmi vzdálené obdoby pana Hulota. Ten to symbol dětství druhé poloviny dvacátého století, v něčem možná až středoevropský, oslovil minimálně jednu generaci svých dětských diváků. Oslovil a okouzlil. Na jejím začátku stojí Jan Werich v doznívajícím zenitu svých tvůrčích sil, na jejím konci nastupující herecká generace přelomu obou století. To samo o sobě je pozoruhodným výkonem, uvážíme-li, že tahouny tohoto projektu jsou hned dvě velká jména té doby: režisér Jindřich Polák a dramaturg a scénárista Ota Hofman. Film na rozloučenou byl rukou mávající právě na tu část někdejších diváků, která stačila dospět, ale současně byla natolik blízká tomuto transgeneračnímu projektu, že film, pohybující se záměrně na rozhraní dospělého a dětského vnímání a chápání světa, potřebovala právě v této podobě. Koprodukční syndrom tuto skutečnost a směřování v jednom výrazněji neposunul. A v tomto kontextu - neklamme se - se jedná o film špičkový. Jedná se tu o nostalgii, která je přesvědčivým rozloučením i tam, kde evokuje řadu motivických i jiných paralel; o derniérovou povzbuzující kytici pro Tauova představitele Ottu Šimánka. Zdá-li se někomu tato konstatace upřílišněnou, připomeňme si jiné srovnatelné filmy ve filmu jiných poetik - např. cimrmanovský TRHÁK. Dvacet let, která letos uplynula od premiéry tohoto resumujícího díla pro biologicky dospělé děti, film nepoznamenalo. Naopak. Pro zasvěcené je jeho životnost, mj. také věrně a výstižně zrcadlící atmosféru posledních měsíců předúnorového režimu, ještě nespornější a jímavější. (01.08.2008)

Kouzelné rozloučení tvůrčího tandemu Hoffman-Polák s jejich érou báječných filmů a seriálů. Poslední Pan Tau je poměrně překvapivě určen spíš pro dospělé publikum, které příběhy chlápka s kouzelnou buřinkou odchovaly a zasvěcení najdou ve filmu spousta odkazů a hlášek na dílo obou pánů, stejně jako oblíbení spolupracovníci. Vedle probíhajícího natáčení tvůrci provokativně propírají alkoholismus Oty Šimánka, ve filmu padne pár sprostých slov a Pan Tau v natáčeném brakovém pokračování bojuje s mimozemšťankami, které vede sexy Dagmar Patrasová... Ota Šimánek asi v jediné své životní hlavní roli (nepočítám ostatní Pany Tau) odvádí fajn výkon, ať už v roli odepsaného herce Karáska nebo jeho dubla pana Nováka - skoro jsem si ani neuvědomoval, že je to jeden a ten samý herec. Smutné a nostalgické rozloučení, ale naprosto profesionální způsobem. Je nám po vás smutno, pánové... (23.02.2010)

Film okolo "natáčení filmu". Díky bohu, že máme toto a ne to co točili ve filmu. To by bylo, abychom měli film s Panem Tau a ufony. Ale právě pro tento absurdní nápad, byť ne na skutečný film musím snížit hodnocení. Každopádně pěkný dovětek za Poplachem v oblacích. Pan Tau, dříve němý kouzelník v tomto filmu mluví, tak jak se to v sérii Poplach v oblacích naučil a přestože mu na konci oné série roztrhali buřinku, našel si cestu, je stále magický, takže jeho sága má celkem slušný konec. (18.06.2012)

Smutná tečka ke kdysi tak zbožňované postavě pana Taua. Atmosféra nadpřirozena zde vyjma snad až hloupého konce úplně chybí. Film o stáří, který dětem nebude nic říkat a dospělým připadně ztěží uvěřitelný, bude už navždy hyzdit filmovou tvář pana Taua. Nejlépe by bylo, kdyby nevzniknul, takto ho ovšem beru jen jako nevydařenou poctu Ottu Šimánkovi...30% (18.12.2007)

Velké loučení velezkušeného produkčního týmu za celou nesmrtelnou sérií pro odrůstající diváky. Zázemí filmového natáčení, zakonzervované lokace předlistopadové Prahy s přídavkem Tater jako centra mimozemské civilizace. Velké výkony Šimánka, Vávrové, Kratiny, rozloučení s hvězdným dětstvím Žanety Fuchsové. (27.12.2014)