Šepoty a výkriky

Ocenění: Oscar 1973 - kamera; nominace: kostýmy, režie, film, původní scénář Zlaté glóby - nominace: cizojazyčný film (Švédsko) BAFTA - nominace: herečka (I. Thulin), kamera MFF Cannes - Technická Velká cena Bodil Awards - nejlepší evropský film Cinema Writers Circle Awards (Španělsko) - zahraniční film (Švédsko) David di Donatello Awards - režie zahraničního filmu, Zvláštní cena Guldbagge Awards - herečka (H. Andersson), film Italian National Syndicate of Film Journalists - režie zahraničního filmu Jussi Awards - zahraniční režisér Kansas City Film Critics Circle Awards - režie, zahraniční film National Board of Review - režie, zahraniční film National Society of Film Critics Awards - kamera, scénář New York Film Critics Circle Awards - herečka (L. Ullmann), režie, film, scénář (02.10.2013)

Rozvláčne, miestami neuveriteľne dlhé a ubijajúce, ale aj tak veľmi dobré. Scéna s rozbitým pohárom musela byť na tú dobu neuveriteľne "kontroverzná", teraz je len kontroverzná. Majster sa snažil niečo sdeliť celý film a ja som to pochopil až na konci o čo mu ide, i keď si nie som taký istý či som trafil. A filmom, ktorým som len tak nepochopil si odo mňa zasluhujú väčší počet * než len 3. (09.12.2009)

Ťažký, preťažký film, ktorý ma ešte dlho bude prenasledovať. Film ukazujúci predovšetkým bolesť, smrť, odcudzenie, chlad ani iný nemôže byť, ale predovšetkým herectvo štyroch persón, ktoré rozprávali svoje príbehy tvárami, takže film mohol byť pokojne aj nemý. Ale už nie čiernobiely, pretože farby odrážali vnútro postáv rovnako, ako reč ich tvárí. (23.08.2013)

Pán režisér Bergman u mňa nikdy nebol akousi srdcovkou. Majster réžie, ktorého uznávali a uznávajú ešte slávnejší tvorcovia, je pre mňa mimo misu. Zatiaľ. Jeho charakterové štúdie postáv, mali pre mňa vždy jeden problém. Neprenikali do môjho vedomia a svedomia tak, ako to rejža chcel. Som tým pádom čudný, nechápavý. Skôr iný. A presne tak isto beriem aj ja Ingmarove filmy, nie čudné, len iné. (11.11.2020)

Až dosud jsem měla Bergmana zažitého jako mistra černobílých snímků. Od prvních záběrů není pchyb, že Bergman je prostě mistrem filmařského umění, ať už pracuje s čímkoliv. Titulky předznamenávají dvě základní barvy - červenou a bílou. Červenou lze chápat jako barvu vášně, ale i bolesti a utrpení. Bílá znázorňuje většinou nevinnost a vykoupení, ale lze jí vnímat i jako absenci barevnosti, tedy jako něco všedního a mdlého. Snímek odhaluje podivnou rodinnou sešlost. Sestry, které k sobě nemají zrovna vřelé vztahy se scházejí, protože jedna z nich umírá. Bergman dokáže pracovat s emocemi, dávkuje nám je postupně, odhaluje ženské vnitro všech zúčastněných. Nabízí nám půvabné obrazy, které by se daly souhrně označit jako starosvětské. Ozvývá se romatická klavírní hudba, sestry usedají k lůžku, předčítají knihu, na stole jsou ve vázách růže. Zatímco salón je vyreslen v ostrých kontrastních barvách, venkovní idylické scény oděl Bergman do měkkých žlutozelených tónů. Objevují se paralely v jednání matky a Agnes ve vzpomínách a mezi sestrami Karin a Marií v současnosti. Dlaň na tváři jako znamení blízkosti najdeme ve snímku poměrně často, má ale pokaždé jiné zabervení. Film je obsazený Bergmanovými dvorními dámami, drobná hnutí mysli nejsou v dialozích, ale projevují se často jen nepatrnou mimikou ve tváři nebo v jemných gestech. Komplikované vztahy nemají sestry pouze mezi sebou, svoje bolesti prožívají i v nelehkých partnerských vztazích. Celý příběh začíná i končí nad deníkem nemocné Agnes, začíná i končí nikoliv sevřený v nepropustných zdech, ale v otevřeném prostoru vlídné zahrady. (04.02.2015)