Stanica pre dvoch

Pianista Platon projíždí vlakem jedním městem. Na nádraží se během oběda, který je tam pro cestují připraven, pohádá se servírkou Věrou, když odmítne zaplatit za jídlo. Kvůli tomu mu ujede vlak. Navíc díky Věřinu příteli přijde i o doklady a musí na nádraží čekat na jeho návrat. I přes prvotní vzájemné antipatie se s Věrou začínají sbližovat. (28.03.2006)

Tohle je opravdu lahodný zážitek. Přes dvě hodiny trvající vyprávění příběhu, v němž je velmi záhy zřejmé k čemu směřuje, ale přesto ani chvíli nenudí. Cesta k pointě je podaná tak mile a zajímavě, místy humorně, že se člověk nechává unášet sledováním přeměny tuctového chlápka v osobnost, které přiznává značnou dávku sympatií, a servírky - protivného střeva v citlivou a nejen fyzicky krásnou ženu. (15.05.2011)

Tohle je vážně velmi dobrá záležitost, ze dnes již neexistujícího SSSR. Znáte ten pocit, když vidíte nějaký film a na jeho konci si uvědomíte, že jste viděli něco výjimečného? Nečekáte nic a najednou dostanete mnoho, výjimečný zážitek. Přesně tak je to s tímto filmem. Klavírista Platon Sergejevič se dostane vlivem servírky Věry, do velkého průšvihu. Odjede mu vlak a on zůstane trčet na stranici. Z letmého setkání obou hrdinů se ale postupně vyvine vlivem náhody a vzájemných sympatií v krátkém čase mnohem víc. Vztah, který oběma hrdinům změní jejich životy na pořád. Minulost doléhající na oba dva hrdiny a budoucnost, která je více než nejistá je neodradí od toho najít si k sobě cestu. Jak by řekl klasik: „Amor vincit omnia“ neboli „láska všechno přemůže“. Možná se bude zdát zápletka s osudovým seznámením příliš „tuctová“, ale já ji v tomhle případě kvituji s nadšením. Skvěle to funguje ostatně jako celý film. Dlouho na mě z filmu „nedolehla“ jeho civilnost tak jako v tomto případě. Ten způsob herectví, to prostředí v němž se film odehrává i samotní hrdinové, jsou pro mě zvláštní, nebo lépe řečeno velmi cení. Atmosféra je zřejmě neopakovatelná, 80. léta v SSSR, nepůsobí ovšem jako tíživá deka represe a deprese, ale naopak divákovi umožní ponořit se do opravdu „civilní“ atmosféry té doby, kde lidé žijí svými životy a svými problémy. Viz. např. scéna na tržišti s melouny, skvělá ukázka bezprostřednosti lidí, kterou ve dnešních filmech moc nenajdete, bez strojenosti přetvářky. Pokud se snad odvážíte si film pustit čeká vás na dnešní dobu netradiční zážitek, laskavé pohlazení po duši filmového diváka. (29.07.2007)

V ruských a sovětských komediích se moc nevyznám (snad kromě lovů a rybolovů, a kdysi Pruhované plavby). Ovšem stejně tak v českých, a tak mohu jen porovnat světské "nádraží" s československou "vesničkou", které vznikly přibližně ve stejné době. A protože jsem ochoten to udělat, musím i říct, že nádraží je o třídu výš - nejen proto, že má vyšší ambice, ale i proto, že to byl prostě pěkný pár.... A také proto, že mi "večeře na dače" připomněla jednu historku z Buddhova minulých životů (džátaky), kde si mistr testuje budoucí choť, zda není pyšná (to byla dříve asi nejhorší ženská vlastnost) - odmítne tři jídla, jedno jí dokonce hodí pod nohy. Ona se ale nevzdá a z oněch tří upraví ještě čtvrté, které již přijme. (29.08.2015)

Výborný film. Úvodný spor o rubeľ dvadsať odštartuje reťaz náhod a schválností, ktoré paradoxne ústrednú dvojicu zbližujú. Prakticky všetko sa deje na železničnej stanici a mozaika prostredia, ľudí a ich správania skladá dokonalý obraz vtedajšej šestiny sveta. A to som zatiaľ videl iba prvú časť. Jediné, čo mi na filme prekážalo bolo trochu silené posúvanie deja, čo je problém takmer všetkých príbehov odohrávajúcich sa na minimálnom priestore. (22.09.2010)