Crazies

Tento film, nieje skvelým a geniálnym dielom ako celok. Senzačných je tu zopár scén a sekvencií, ktoré majú neuveriteľný drajv, dýcha z nich realizmus a nepoľavujúce napätie. Snímok, je ale rovnako popretkávaný nezaujímavou vatou, spomaľujúc jeho svižnosť. Divákova spokojnosť, by ale mala byť namieste. (24.03.2015)

Jeden z prvých filmov dnes už kultového režiséra. Síce film nie je o zombíkoch, ale nesie podobné znaky ako Night of the Living Dead (1968) a o desať rokov starší Dawn of the Dead (1978), ktorá ma neskutočne bavili. To znamená, že nevsádza na prepracované gore efekty a krv, ale skôr na psychlogické a morálne rozpravy o ľuďoch v danej situácii, tento krát v meste v karanténe. Bohužiaľ od snímku som čakal mnoho, ale dostal som málo. Nechápem vysoké hodnotenie tohoto snímku a ja musím hodnotiť, tak ako hodnotím, keďže Romerove snímky ako Diary of the Dead (2007), alebo Land of the Dead (2005) ma oveľa viac bavili. Som zvedavý, či rovnomenný remake - Crazies, The (2010), prekvapí, alebo nie. (08.03.2010)

Tak tady se náš Romero moc nepředvedl. Po Night of the living dead jsem čekal nějakou pecku, ale dostal jsem průměrnou a celkem suchou podívanou. Přišlo mi že Romero mohl více přitlačit na pilu a ne dávát jen náznaky čehosi a konec ustřihnout. Snad teprve podruhý v životě musím říct že remake je lepší než originál(první je Blob, ale je třeba říct že tyhle dva filmy remake potřebovaly narozdíl třeba od dementního Halloweenu 2 od Zombieho). (16.02.2011)

Ač často plivu na hororové remaky, tady jsem upřímně moc rád. Noví Crazies jsou oproti svému předchůdci mnohem mnohem lepší. Tato původní romerova klasika je zaměřená dvěmi směry, zaprvé máme zde vojáky, kteří přijeli zajistit jedno malé městečko a s nimi zde dostáváme pohled i na tým vědců, kteří se snaží nalézt lék. Druhá linie je skupinka 5 lidí, kteří se snaží dostat z obklíčeného města. Herci za moc nestojí a film postrádá jakékoliv napínavé scény. Jako jednoznačného vítěze tedy volím snímek z roku 2010. (18.12.2010)

Romero je výtečný filmař, který bohužel uvízl v pasti vlastního kultu. Dnes díky tomu může vesele točit jeden zombie film za druhým, ale bohužel jsou neprávem opomíjeny jeho díla bez zombií nebo na ně jsou kladeny absurdní nároky porovnáváním se zombie filmy. Dokladem budiž "The Crazies", který je formálně mnohem promyšlenější, až avantgardnější a z hlediska obsažených významů výmluvnější a provokativnější než jakýkoli z autorových zombie filmů. Vidět "The Crazies" jen jako akční kritiku armády je poněkud zaslepené. Film vznikl v době, kdy americká společnost za sebou měla řadu mnohoznačných problémů a deziluzivních událostí, a odráží v prvé řadě obecně panující atmosféru strachu a pocit bezmoci. Film je skrz naskrz podřízen centrálnímu motivu šílenství, coby ztráty zažitých jistot a ideálů. V rovině příběhu jsou jím v určitém ohledu postiženy naprosto všechny postavy, které náleží do tří klíčových skupin - obyčejní obyvatelé, vojáci a velení v čele s prezidentem. Každá skupina je ohrožena druhými dvěma, což vede k všeprostupující paranoii. "The Crazies" tak ve výsledku představují mrazivě komplexní metaforu pro americkou společnost po vietnamské válce, lépe řečeno po ukončení její fáze „vietnamizace“. Vojáci v přízračných maskách a oblecích jsou pro obyvatelstvo agresoři, ale současně také civilisté útočí na vojáky. Do toho vstupuje všemocné velení, které pro zachování vlastní pozice lže veřejnosti a obětuje vojáky. I na individuální rovině se ukazují různé podoby šílenství, kterému nikdo neunikne – od nakažených civilistů přes odstrašující neinfomovanou naivitu vojáků či fanatičnost armádního vědce až po snaživého plukovníka, který je do kontaminované oblasti vyslán a posléze z ní zase stažen, aniž by mohl cokoli udělat (jeho dlouze snímané vyzvednutí z města na konci filmu lze navíc vnímat jako zneklidňující předzvěst atomového útoku). Šílenství prostupuje i formu filmu. Střihová skladba a mix zvuku v mnoha sekvencích vytvářejí chaos vzpírající se jakémukoli uchopení (překrývání několika hlasů tlumených plynovými maskami či několika frekvencí rádia), nelze jasně říci, co se přesně v určité scéně stalo (sekvence s oběšencem, zešílení jednoho z vojáků). Vojáci ve Vietnamu byli vystaveni paranoii, neboť nevěděli, kdo je jejich spojenec a kdo je naopak záhy zabije; Romero ukázal, že tento pocit přešel i na americkou půdu. Ve výsledku mohou nenakažení závidět šíleným, neboť ti nevidí hrůzu okolo sebe. (15.11.2009)