Návrat ztraceného syna

Sebevražda bývá považována za důkaz absolutní svobody jedince. Ale sám její velký teoretik Albert Camus dospívá ve svém Mýtu o Sisyfovi k jinému závěru. Ke šťastné lidské existenci ve světě, kterému vládne náhoda a absurdita, je třeba přijmout svůj úděl. Bojovat s náhodou a přijmout takový osud za svůj. Sisyfos je tak nakonec i ve svém jakkoli nesmyslném a nekonečném počínání šťastný, protože se s ním vnitřně ztotožnil. Štěstí hledá i hlavní hrdina Schormovy depresivní studie. Neustále hledá svobodu a štěstí. Hledá ovšem všude jinde, jen ne u sebe, což je jediné místo, kde to může najít. A tak se mu vše jeví jen jako "marnost nad marnost", je stále nešťastný, zoufalý a sklíčený. Podobně i ostaní postavy stále někoho potřebují, chtějí být šťastné, aniž by k tomu sami jakkoli přispěli. Všichni po někom chtějí pomoc, aniž by sami něco dávali. Čekají, že jim ono štěstí spadne samo do klína, nebo že existuje nějaké vnější místo, kde ho naleznou. Bohužel nikdo, snad kromě doktora, se ve filmu štěstí ani nepřiblíží. Nikdo se se svým osudem nepere a nesnaží se ho přijmout. Každý hledá jen únik, ale jak říká Gorkij: "Není koně, na němž bys ujel sám před sebou." (10.04.2007)

V jednom z komentářů jsem se dočetl, že má jít údajně o divácky nejpřístupnější Schormův film. Jsem na rozpacích, protože pár jeho kousků jsem v minulosti ohodnotil slušně a Den sedmý, osmá noc mě dokonce svého času nadchl. Pocit z Návratu ztraceného syna by se dal přirovnat k zážitku slepce, který navštíví obrazovou galerii. Ten snímek mě ani nenaštval, ani nerozrušil nebo nezdeptal, spíš mě prachsprostě uspával - a to je v době pozdního odpoledne poněkud překvapivé, protože nic nemůžu svádět na vyčerpání a noční čas. Existenciální krize je sice prevít, ale tohle zpracování je pro mě ubíjející. Možná jen mám taky svou diváckou krizi a období, kdy upřednostňuji jiné žánry a jiný styl režijní práce. Za co je ta jedna hvězdička, vlastně nevím, protože jsem se se Schormovým filmařským viděním a jeho vyhořelými lidskými troskami dokonale minul. Celkový dojem: 25 %. (03.04.2016)

Mám hodně rozporuplné pocity. Je to o nepochopení, odloučení, samotě a především nespokojenosti s vlastním životem, která je zapříčiněna do absurdna dovedenou skeptickou analýzou vlastního bytí. Nemilosrdná pravdivost celého příběhu je ještě zdůrazněna úvodním ironickým ujištěním o naprosté nereálnosti příběhu a použitím křestních jmen herců pro hlavní postavy. Obvyklá Schormova biblická alegorie je tady krutě obrácená naruby - to, kam se ztracený syn vrací, rozhodně není otcův příbytek a jeho náruč. Ústřední Kačerova postava je pro většinu asi jen portrétem trochu nepochopitelně nešťastného člověka, pro někoho ale může být i jistým "vzorem." Snad jsem tenhle snímek ještě úplně nepochopil, jinak bych ho asi zakázal. (21.09.2006)

Po druhém zhlédnutí jsem si uvědomila, že přes závažnost tématu bych s jiným hereckým obsazením tento film vůbec nevstřebala, je určitě zajímavá ta parabola s filmy Felliniho a Antonioniho, kde mladí intelektuálové (typová podobnost pohledného Jana Kačera s Marcellem Mastroiannim taky není bez zajímavosti) žijí stejně prázdně jako frázují, a přestože všechno mají, ničeho nejsou schopni. A že jen taková osobnost jako Dana Medřická mohla sexuálně frustrovanou a citově vyprahlou stárnoucí ženu vystřihnout s noblesou, dík které nepůsobila trapně. Stejně tak bych film nebrala vážně s jiným režijním vedením, jedině Schrom uměl s hrdiny, které drsným způsobem stavil do trapných situací, soucítit a nepohrdat jimi...to je zásadní přístup v celé jeho tvorbě. Jinak mám pocit, že film je mnohem víc společenskou satirou, než psychologickým dramatem. (17.03.2009)

Taková česká realita filmové Itálie let šedesátých. Tématická i obrazová spřízněnost především s Antonionim je neoddiskutovatelná, některé scény nápadně připomínají mistrovu Noc (varovný závěr se svým hudebním podkladem pak především Zatmění), Jan Kačer trefně připodobňovaný k Mastroiannimu / jeho rolím (nejen typově, nýbrž i charakterem své postavy) et cetera. Jistá paralela se pak nabízí i u otázek svobody, pocitu absurdity a práva na sebevraždu; tentokráte však vedou stopy spíše do Francie, a sice za Albertem Camusem, jakkoli je např. téma sebevraždy u Camuse tématem poněkud komplikovanějším (sebevraždu však chápe ve výsledku jako zneuznání / souhlas; je třeba v životě setrvat, neboť ve "vědomí a vzpouře den co den je prokázání jediné pravdy, jíž je vzdor", viz esej Mýtus o Sisyfovi). Postavy filmu, kterým zdánlivě na první pohled tolik neschází, tápají v oblasti osobní, vztahové a samota, všudypřítomná a neoddělitelná (ať už ve společnosti či bez ní), se stává jedním z leitmotivů. Lékařskou terminologií trpí "Návrat ztraceného syna" (potažmo Kačerova ústřední postava) jistou obdobou bipolární poruchy, kdy chvilkový a zavčasu skepsí zažehnaný optimismus / chuť do života nahrazuje nemoc, která ve své podstatě žádnou nemocí být nemusí. Snad jen, spolu se vším, co se s ní váže, přirozenou součástí některých z nás (hlavní postava slovy filozofa "myslí, tedy užírá se"). I proto se všechny ty sondy do duše, rozpravy s lékaři a pokusy o léčbu jeví povětšinou jako liché. Naprosto výstižnou se v tomto kontextu stává filmová replika nezúčastněných, tedy se stavem "architektovy duše" zcela neobeznámených (tentokráte dav žen s hráběmi): "A co mu vlastně je?" Ačkoli je věta pronesena v jiné souvislosti a netýká se duševního, nýbrž fyzického zdraví, lepší podtitulek (pomineme-li podobně zásadní výrok lékaře o tom, že člověk je neustále sám a musí o tom vědět) si "Návrat ztraceného syna" nemůže ani přát... │90% (18.07.2011)