Arvéd

Zjevení na poli českého filmu. Metonymické propojení Protektorátu, 50. let a faustovského tématu. Těžký nedivácký film o Zlu. Spalovač mrtvol + Kladivo na čarodějnice + Lekce Faust = Arvéd. Geniální koncept. Vše je jen hra. Komunistické monstrprocesy. Karel Höger hajlující v Národním divadle. Vlasta Burian natáčející propagandistické skeče v protektorátním rozhlase. Oldřich Nový hrající v budovatelských agitkách. Herci a zpěváci podepisující Antichartu. Spolupráce s StB. Konfidenti Gestapa i Sicherheitsdienst. Právo útrpné. Inkviziční procesy. Protektorát. 50. léta. Normalizace. Věčný návrat téhož... (03.01.2023)

Co jsem Arvéda před nějakými třemi týdny viděl, v něm pořád nemám jasno. Taky jednou film, na kterej jeho trailer vyvolal moc velký očekávání. Během celého sledování jsem nevěděl, co po mě ten film chce, a když jsem myslel, že to vím, ten film udělal nějakou zatáčku. Člověk se asi musí rozhodnout, jestli mu to tak vyhovuje, nebo ne. Jaké dát hodnocení, nevím, ale v tuhle chvíli bych to považoval za příjemné tápání. (04.08.2022)

Spíš mezi *** a ****... Představuju si verzi, kde by měli tvůrci víc peněz na víc dekorací a dávám čtyři. Koncept mi fungoval, vedení herců je jednotné, stylizaci člověk musí přijmout. Jediné, co mi opravdu vadilo, bylo poměrně nenápadité svícení a příliš statická kamera. A trochu připitomělá role Pleslova. (05.10.2022)

V psychologických (hlubinných) odstínech, kafkovském bludišti a určitého šílenství v odstínu politického (jiného a přitom stejného) systému moci vidíte Arvéda. Arvéd je vlastně Volha pro intelektuály. Tak či tak je to opravdu nečeské zjevení. Některé obrazy, technická zručnost, atmosféra...to bylo velmi kvalitní. Jako celek to moc nefunguje, ale to asi ani film nechce. Když vydržíte a pocitově uchopíte některé slova a obrazy, tak se vám to bude (ne)líbit a to je dobře. Ten film se nechce líbit...70%. (18.02.2024)

Jak psal už Goffman, všichni hrajeme divadlo. Většinou proto, abychom něco získali, něčeho dosáhli. Někdy se ale těch masek nahromadí tolik, až za nimi ztratíme sami sebe. Arvéd je ďábelský film. Nejen díky výkonu Michala Kerna (snad od Spalovače mrtvol nebylo zlo v českém filmu ztvárněné tak líbezně), ale i díky zpřeházené chronologii a nemožnosti určit, zda sledujeme jen zkoušku, nebo už se jede naostro, což značně ztěžuje sestavení sevřené fabule. Podobně jako při magickém rituálu dochází namísto kauzálního řetězení příčin a následků k cyklickému opakování. Slov, prostředí, situací, dějin. Tak jako film neopouští interiéry (vyjma poslední scény, kde je tím dosaženo krásně ironického efektu), jako kdyby ani vyprávění neopouštělo hlavu (nebo skříň) protagonisty žijícího ve svém vlastním světě, kde se překrývá minulost s budoucností, tragédie s krutou komedií, dobro se zlem. Krom toho, že Arvéd komentuje a znovuprožívá svůj osud, navíc se projektuje do jiných postav (např. Kristián) a příběhů spjatých s Českem nebo českou národní povahou (třeba od Haška nebo Kafky). Dochází k neustálému zmnožování, překrývání, vzdalování se podstatě. Zatímco jiné české biopicy vyprávějí přehledně, popisně a didakticky třeba o lidech, kteří rychle běhali a měli výčitky svědomí, tohle je podmanivě nasnímané queer mysterium, které tajuplnost a nejednoznačnost ústřední postavy zachovává až do konce. Jeden z vrcholů letošní tuzemské filmové tvorby. (11.08.2022)