Hořká rýže

Ak som teda napokon správne napočítal, tak Horkú ryžu postupne zozbieralo rovných 7 až 9 scenáristov, a pritom hotový výsledok ešte dokonca predčil i moje celkové očakávania... • Napríklad, na vyzývavý tanec Boogie-woogie v podaní talianskej herečky Silvany Manganovej, len tak určite rýchlo nezabudnem, pričom toho je v podstate ešte oveľa viac, čo ma oslovilo na tomto, vskutku naprosto geniálnom, neorealistickom, De Santisovom počine, v ktorom jednu z prvých úloh vytvoril i začínajúci herec Vittorio Gassman, ktorý tu už bol predsa „dávno” pred samotným Marcellom, však? • Začnem so sexy "mangankou", ktorá mi mimochodom mimoriadne pripomínala svoju švédsko-americkú kolegyňu Ingrid Bergmanovú, alebo režisér pôvodne hľadal do titulnej úlohy niekoho na spôsob „Rity Hayworthovej”, ku ktorej má ústredná predstaviteľka podľa mňa tiež veľmi blízko. • Scenáristi sa predovšetkým asi najviac zamerali na prostredie: ryžových plantáží, do ktorých následne umiestnili i množstvo nasledujúcich „zberačiek ryže”, a vlastne to okorenili všetkým ostatným, čo s tým skrátka priamo súvisí, t.j. samozrejme, že musia i niekde (po)bývať, čo je ďalším, pozitívnym článkom filmu ako celku, ktorý rovnako nadštandardným uchopením rozšírili i o ďalšiu podzápletku v podobe postáv: seržanta a zlodeja, a či by to snáď nakoniec (vy)stačilo iba v tom prostom význame: sa prizerať na tieto krásne ženy počas pracovného nasadenia? Samo o sebe, rozhodne, áno, ale nakoľko sa už v úvodných záberoch vykryštalizovala daná situácia, jednoducho povedané, sa rozdali karty, a tak tým pádom už len ostáva sa vynadívať, ako s nimi hráčky/hráči naložia, aké tromfy skrývajú v rukávoch, čo je identicky pozoruhodná záležitosť. • Jeden z najlepších talianskych titulov všetkých čias, aké som mal možnosť vidieť, za čo mu patrí všetká česť; keď zrovna toto „majstrovské dielo”, je tak extrémne návykovou vecou, že tomu normálne ani nechápem! (30.08.2023)

Táto (melo)dráma pojednáva o sezónnych pracovníčkach na ryžových poliach. Jednou z nich je aj Francesca, za ktorou prichádza známy Walter, gauner, ktorý vymyslí plán na to ako pripraviť ženy o odmenu. Kvalitná ukážka filmového neorealizmu. Viac však ako jednoduchý príbeh zaujme Silvana Mangano (a jej ženské tvary). V danej dobe práve ona zatienila sociálnokritický rozmer a úprimne povedané mala čím :-). Slušne zvládnuté sú aj ostatné postavy a zaujmú aj niektoré pôsobivé režijné nápady (napr. scéna ´´znásilnenia´´ a jej nasledovné prepletenie s osudmi inej robotníčky). Štandardne by bolo za 3 1/2, ale idem nahor kvôli tým stehnám. (15.04.2005)

Úžasný panoramatický film: na pozadí scelujících se nespojitelných osudů, za vícehlasí nesouznivých, ba ani neladících hlasů, pod nezřenou, ale někde v nitrech cítěnou duhou se neústupně zrcadlí různé životní zkušenosti a protínají se v neoddělitelném pulsujícím bodu úplného života, v tepajícím neklidném místě, z něhož se nelze obrátit k sobě, aniž by v něm nebyl přítomný někdo druhý cizí. To, jak moudře De Santis zobrazuje kolektiv sezónních dělníků a jak výstižně a pozorně do něj vnáší detail, úhlavního nepřítele povrchních ideologů a prospektorů, a nechává oba strhující pohyby, vlnění a chvění, harmonicky sžít – a znít, ve mně vzbudilo lítost nad vlastním přílišným trnutím – i hněv nad odevzdaným všeobecným socháním dnešní prázdnoty, která neobsahuje ticho či bílo naplnitelné vyšším bytím, ale jen neprodyšný hluk a nic víc… A porozuměl jsem nyní víc i Sartrovu snu o dělníkovi v čase všeobecného znásilňování ducha a smířlivěji jsem v mysli zalistoval jeho deníky z totálního nasazení... Je až neuvěřitelné, jak se záhy film o něčem tak imanentním, jako je práce (tedy jak se Ona jeví dnes v přebustrovaných frázích pravých i levých), začne prosvětlovat přítomností čehosi, co se zdánlivě toho každodenního účetnictví, které všichni vědomky nevědomky vedeme, nedotýká. Scény z rýžových polí se slučují s obrazy Posledního soudu a exploatované tělo se nenadále posvěcuje. Jak se postupně rozeznívá skrytý, ale bystře organizující "hlas" vypravěče, vše světské se opět zdá přehlušovat to prazákladní a životadárné, ale mocným zněním, které se z předešlých záběrů rozeznělo, jsou přehlušeny všechny závěrečné scény i záběry bezezbytku. Jídlo. (01.12.2017)

Mistrovské dílo italského neorealismu. De Santis zakombinovává ve svém melodramatu i několik žánrů navíc - dokument, je viděl i odlesk westernu v osobních soubojích a třídních rozdílech. Po svém uvedení dostával diváky do varu záběry na ženy lopotící se na rýžových polích, ropzálené sluncem a poodhalujícími sukněmi, které byly jinde tak nápadně ukazovány, jak už zde bylo řečeno tehdy 19-ti letá Silvana je měla opravdu dlouhé.Přes noc se ní a z režiséra staly legendy. Film i po 60 letech neztratil nic ze svého lesku a strhující podívaná je to od první do poslední minuty. (19.04.2005)

Bahenní wrestling, náhrdelníkový MacGuffin, krásné nohy, pohledné tváře, náběhy k muzikálu a lesbickému sexu. Kolektiv scénáristů do svého díla, promyšleného s odstupem času hlavně marketingově, zakomponoval kdeco, z neorealismu už toho ale ve výsledku mnoho nezůstalo. Na film noir, který by vyvolával onen titulní hořký smích (riso = příčestí minulé od ridere, smát se), je zde přespříliš vážně míněných melodramatických momentů a převaha žen, jež neřídí ničí osud, jež se jenom pasivně podřizují hrubé mužské síle. Riso amaro mne nutí vnímat De Santise nikoli jako čelního představitele poválečné neorealistické školy, odhalující a měnící, nýbrž jako průkopníka neorealismu růžového, který sociální problematiku a levicové ideály využíval pouze coby zástěrky pro přímočarou komerční zábavu. 65% (12.08.2012)