Cestou křížovou

V roce 1938 natočil režisér Slavíček hned dva výborné filmy - "Soud boží" a tento. Slavíček se většího uznání už nedočká - filmy s křesťanským vyzněním se dnes nenosí, také jeho asi nejlepší dílo "Podobizna" už zůstane jen lahůdkou pro pár zasvěcených. P. S. od Baara jsem toho přečetl dost, ale tento román vůbec neznám (26.01.2024)

Nic zvláštního, velmi dobře zahráno, scénář jednoduchý, spíše takové vesnické drama. Samozřejmě dosti přibarvené, ale koukatelné. Mně se nejvíce líbil místní opilec. Škoda toho podivného, useklého, konce. Míním tím, že jsem se těšil, jak vesničané utřou hubu, ale bohužel, právě o toto jsme byli jako diváci ošizeni. (08.05.2017)

Jiří Slavíček vůbec nebyl špatný režisér, naopak, tomuto filmu lze vytknout jen máloco, snad jen to, že byl prakticky celý natáčen v barrandovských exteriérech, což bylo až příliš znát. Herecké výkony byly výborné, i Vítové tahle role sedla snad víc než její slečinky, s věčně kňouravým "ále, mamko...". Kreuzmann výborný, Štěpánek sehrál faráře, jemuž byla lidská spravedlnost nade vše, standardně skvěle... A tak bych mohl pokračovat a jen chválit. Romány J. Š. Baara z prostředí fary jsou plny spisovatelova vlastního osudu, a tak i Cesta křížová ukazuje, jak těžké bylo rozhodnout se pro kněžskou dráhu a vzdát se světských radovánek, přitom pak čelit podrazům, které na něho dělali jeho farníci. Ten film vůbec není nábožný, je takový, jak život poznal Baar, a ač vědecký ateista, jeho romány mám velmi rád. (13.03.2016)

Drama z chodského venkova podle románu J. Š. Baara je napínavější než leckteré americké thrillery. Všechno je velmi reálné a pravděpodobné: hamižnost velkostatku, chudoba lidu, pokrytectví bab, ješitnost a zákeřnost pantátů a osamocenost faráře, kterému jde o dobro a pravdu. Film se drží literární předlohy, ale přece jen tu trošičku chybí více klasických kladných postav, nechce se věřit, že by většina vesnice byla tak zlá. Zde jsou kladní kromě faráře Jiřího jen místní outsideři: opilec Vachuda, Staňkovi a Hanči. V tomto smyslu by film mohl sloužit komunistům jako sociální kritika, ale skeletem dobra jsou tu ještě patrné křesťanské principy a proto se- pokud vím - film v televizi před rokem 1989 nevysílal. Kromě vlastního děje jde o velmi cenný etnografický materiál, doklad dobového života na vesnici (kolovrátky, tkalcovský stav, mlátička, úředník velkostatku, patronát nad kostelem, hanba svobodné matky, osud sirotka atd.). (06.06.2016)

Scénář se snaží citlivě vykreslovat povahy jednotlivých postav, staví je do antagonistických vztahů, pomalu spěje ke katarzi a najednou film skončí. Podivně zbrklý konec působí nepatřičně vzhledem k tempu celého filmu. Na druhou stranu však musím konstatovat, že se jedná o novátorské pojetí, které při bližším pohledu vůbec není špatné. Vše podstatné bylo řečeno v předchozím ději, divák se v postavách dobře orientuje a tudíž netřeba opakovat známá fakta. Cestou křížovou je poměrně zajímavou kritikou maloměšťácké pokřivené morálky, kterou až téměř zákeřně srovnává s hluboce morálně jednající jedinou osobou z celé obce, místním knězem. Ten kontrast je natolik extrémní, že i malé štulce pod pás ze strany maloměšťáků vydají za mnohočetné tvrdé ataky. Na svůj mamon si sahat nedáme! Tak velí suitě svých věrných velkostatkář v podání Marvana, jehož oči jsou zde chladné jako mramor. Klidným, rozvážným hlasem spřádá pletichy proti faráři, jenž ohrožuje jeho postavení. Hovoří pomalu, měkce, jen oči prozrazují to množství nenávisti a zloby, které se v něm skrývá. I když zde Marvan nemá zrovna velkou roli, určitě patří k těm nejlepším. To stejné se bohužel nedá říci o Šmeralovi, jenž je zde vyloženě špatný. Jeho Ondřej je plochý, místy až kýčovitý, nepůsobí vůbec přesvědčivě. Vítová selhává v emocionálně vypjatých situacích, při nichž přehrává, jinak je překvapivě dobrá vesnická děvucha v kroji. Kreuzmannův Vachuda je obdobně jako Marvanův velkostatkář mnohovrstevnatá postava. Opilec bez vůle, v němž však buší laskavé srdce, furiant i slaboch, otec, který je schopen dceru vyhodit, aby již vzápětí svého činu litoval a styděl se za něj. Trojlístek herců, kteří svými výkony vytahují film nad průměr, uzavírá Štěpánek. Opět se jako chameleon přeměnil, tentokráte v laskavého vesnického faráře. Změnil styl své chůze, měkce našlapuje, snad aby neublížil hmyzu lezoucímu v trávě. Štěpánkovo jindy robustní herectví je zde umírněné, mimika i gesta naprosto minimální. Otec Jiří je klidný, tichý, laskavý, ale nebojí se jít do konfliktu s bezprávím, otevřeně proti němu bojuje klidně proti všem. Farářovo rozlučkové kázání má v sobě špetku káravosti, podmanivým hlasem je obviňována zbabělost, sobectví i nedodržování základních křesťanských principů. Plný kostel místních si přišel pro políček. A farář jim ho s trochou melancholie uštědřil. Ponaučením z toho filmu budiž, že klepy mohou být nejničivější zbraní, je-li jim přikládán význam. Katolické církvi bych ráda vzkázala: dejte mi na kůr Zdeňka Štěpánka a já, byť ateistka, budu chodit do kostela třeba každý den. (02.03.2023)