Zlaté dno

Tak tohle dílko se slabým scénářem Vlastovi vůbec nesedlo. Nějak rychle zestárnul, a přitom to bylo pár let po jeho veleúspěšných komedií. Tohle byl spíš výchovný film podle hesla, že každý se může vyšvihnout, pokud není líný, a žádný neúspěch by neměl vést k tomu, aby člověk vzdal další kariéru a růst. Bla bla bla... Ve filmu se objevilo ještě pár milých herců 30. let - paní Blažková, Ptáková, Šlemrová, což bylo určité pozitivum. Ale to bylo také vše. (08.12.2017)

Vždy při sledování válečných filmů mne napadá, jaké to muselo být v době jejich vzniku - jít do biografu a všechno tíživé a zlé nechat přede dveřmi... Jestli nám i dnes přinášejí válečné komedie radost a příjemnou zábavu pro nedělní odpoledne, jak teprve tehdejším divákům! Snad proto se tomuto žánru během války tak dařilo. A konečně samotný námět by také zasloužil jednu hvězdičku navíc. Ne, není to žádná válečná agitka, jak tu někdo napsal, ale oslava společensky prospěšné práce, kterou má dotyčný člověk rád a po které se mu v zahálce stýská. Ano, zní to dnes staromódně, to přiznávám. (02.01.2019)

Jeden z posledních, ne-li poslední z vynikajících filmů nezapomenutelného Vlasty Buriana. V roli papírníka Putičky však Burian poměrně zklidnil svůj výstup a přes několik málo scén (např. vyprávění "pánské" anekdoty :)) se jednalo o vážněji myšlenou roli zkušeného profíka v papírnictví. Samozřejmě jsem se musel smát, jak se děcka hrnula do papírnictví kouzelné Zity Kabátové už několik málo minut poté, co Vlasta udal první dáreček, ale všechno to celkově působí sakra pozitivně a člověk si prostě užívá tu nepopsatelně krásnou příběhovou atmosféru. Za mě osobně jeden z nejlepších filmů Vlasty Buriana. (23.04.2016)

Loučení s Burianem. Poslední film Krále komiků před jeho nedobrovolným sesazením z trůnu hraje na o poznání vážnější strunu než jsme u tohoto výjimečného klauna zvyklí, přesto v něm nechybí jak typické ekvilibristické hrátky se slovy a slůvky, tak vrcholná čísla jeho zavedeného komediálního repertoáru – bezesporu nejslavnější a dnes už vpravdě legendární je souboj s žehlícím prknem, který je dokonalou ukázkou "němé" grotesky se vším všudy, následovaný pánskou anekdotou, vycizelovanou do nejmenších detailů, a několika drobnými vtípky v interakci s paní prezidiální (Šlemrovou). Ale ta pravá pastva pro diváky přichází až v okamžiku, kdy to Burianův venkovský papírník, toho času bez práce a bez života, rozbalí za pultem neprosperujícího obchůdku, v němž nakonec najde, co hledá. Včetně sličné vdovy (šmrncovní Kabátová), která po krátkém zaváhání ráda přenechává starost o byznys svému budoucímu muži – Burianovi. Ten se nakonec neloučil sám, společně s ním vyklidila království filmového humoru i jiná velká hvězda té doby, Věra Ferbasová. Na oba čekají zlé časy, roky plné bídy, ústrků a opovržení. Nutno ale dodat, že film je to nadmíru sympatický a dívá se na něj opravdu dobře, s hřejivým pocitem na srdci i v duši. Protektorátní filmy, jakkoli zatížené dobou, v níž vznikaly, zůstávají do dnešních dnů okouzlující vzpomínkou na staré dobré časy protkané útulnou atmosférou babiččina mládí. (30.12.2008)

Při sledování tohoto díla mě napadl protismyslný termín vážná komedie. Film jakoby se viditelně diferencoval do dvou vzájemně se prostupujících pásem: tradičně komediálního (vrcholem je číslo se žehlícím prknem nebo konverzační scény kolem Konstantiných zásnub) a vážných (většinová část filmu i jeho obsahu). Oproti tradičnímu spádu českého filmu té doby má DNO neobvykle rychlý spád, značnou úsečností - u Buriana neobvyklou - se vyznačuje i pojetí Putičkovy postavy. Oslava lidí zlatého středu i jejich sociálního cítění, která je včleněna do jakéhosi druhého plánu díla, má svým latentním vlasteneckým laděním i zřejmý protinacistický ráz. Zita Kabátová je stejněkvalitní Burianovou partnerkou jako Jaroslav Marvan; neobvyklu a dobře zvládnutou kreací je i Filipovského stárnoucí lékař (Filipovskému bylo v té době 36 let a od natočení CESTY DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE nebo ŠKOLY ZÁKLAD ŽIVOTA uplynuly poupouhé tři roky). Optimismus, který se může dnes jevit jako nadnesený a agitačně prvoplánový, je zřejmou reakcí na ponurou atmosféru protektorátu; film, realizovaný během 35 natáčecích dnů, záměrem, námětem, scénářem i vlastní výrobou spadá do druhé heydrichiády a hrůzy, která přetrvala minimálně do stalingradské katastrofy nacistických vojsk v zimě 1943. Do prvních českých obětí v prvních plynových komorách osvětimského (osvěčimského) komplexu koncentračních táborů na podzim 1942. Optimismus, víra, naděje, oslava pozitivních stránek bojovného plebejského češství, evokace stále snověji působící pozitivně nostalgické demokratické prvorepublikové atmosféry jsou v přímém kontrastu s vnucenou dvojjazyčností titulků i obchodních štítů a nápisů; jinak řečeno, je to velmi zvláštní protektorátní prvorepublikánství. Pozoruhodnost a ojedinělost tohoto díla ve filmografii nejen Burianově, ale i Slavínského, je zřejmá. A nepřehlédnutelná. Tuto působivost si tento film zachovává i dnes. Napříč diváckými generacemi. (03.01.2008)